Epopeje

EPOPEJE

 

Moje samota

 

Nikam,

            nikam mě nevzali!

Jenom na vysokou, ale to se nepočítá,

tam přece beztak berou každého cypa,

takže si pomalu zvykám,

že prostě nepatřím nikam.

Nevzali mě mezi sebe skauti

            kvůli přemrštěnému věku,

nevzali mě ani astronauti,

            což nakonec vcelku vítám,

                        protože hrozně nerad lítám.

Tuhle na mě pokřikoval z demošky

jeden účastník: hej, ty tam!

Hrdý na svůj centimetr předkožky,

            jenž ho odlišuje od těch méněcenných,

pojď prý mezi nás,

                        hlavu na to máš!

Cože?

            Ach, hlavu,

                                   ne ne, pardon,

to byla jenom blbá sázka,

            já si to nechám zase dorůst!

Nechal jsem tam být toho nácka,

            prorazil zpátky lidotěsný kordon

a byl zase sám.

Pak mě postupně nevzali

k baráčníkům,

            že prý nemám baráček,

k řečníkům,

            že nejsem přítel omáček,

k televizi,

            neboť úsměv už mi zkysl,

k básníkům,

            neb moje básně dávaj smysl,

k anarchistům,

            neboť mám rád řád,

            i když doufám,

                        že zrovna tenhle

tu nebude napořád.

Nevzali mě mezi sebe věřící,

            chtěli totiž,

                        abych věřil všemu,

a nevěřící zase naopak:

Pánbůh prý je jenom vetchou tradicí,

však to bez něj šlape zrovna tak

            a snadněji přibývá se na objemu.

Následně mě vyhodili trampi,

že prý jsem jim infikoval kempy

            tvrzením, že svět má taky jinou barvu

                        nežli zelenou,

a ze stejného důvodu mě nepřijali komunisti;

            rudý měli zrak a v rukou

                                   pancéřové pěsti.

A vůbec jsem nějak neprorazil v politice –

možná bych se musel snažit více

            a netlačit s tou pravdou tolik na pilu.

Zkoušel jsem to hlavně v malých

středolevicových alternativách

a vypěstoval si tam

                        pohled planoucí,

kvůli němuž –

zjistiv, že v politice je to taky na piču –

            nebyl jsem přijat

                        ani k hasičům.

Následovala série odmítání

ve V.I.P lóžích,

v klubech krásných paní,

v klubech, kam se nesmí bez klubové karty,

v partách, co nemají rády jiné party

            a jak jen můžou, jdou jim rozbít hubu,

nevzali mě v partách proti partám,

ve sdruženích odpíračů

ani v klubu za zrušení klubů.

Nevzali mě mezi správné chlapy –

            na mém kontě totiž neřinčejí nuly,

            lopatám se nepodobaj moje tlapy

            a starosti s živobytím

                        se mi nevyhnuly.

Mezi muzikanty neprolez jsem zkouškou,

neznám noty,

            nemám absolutní ouško,

a tak to teď zkouším bez muziky.

Jenže tvrdý život není pro básníky,

            mohu-li si trochu rýpnout do kritiky,

            která místo aby na mě byla milá,

                        bez milosti mě odstřelila,

a čtenáři, v něž jsem skládal naděje,

            prý už ani neví, co to

                                   poezie je.

Zatím mi to sice nikdo neřek přímo,

ale dobře vím, že jsem out,

            že jsem jinde,

                        že jsem mimo.

Aspoň mám malou naději,

když mě živí nikde nechtějí

            a já si z nich dělám prd,

že nakonec, až mě odtud vylejí,

nebude mě chtít vzít

                                   ani smrt.

 

 

Duch doby

 

Zahřmělo na burze bezcenných papírů

na níž už deset let střídavě bez úspěchu

snažím se výhodně investovat

                        své maturitní vysvědčení

                                   svůj diplom

                                               výuční list cechu

malířů iluzí

Doba si žádá své, já hluchý k tomu echu

neslyším zpěv zlatých slavíků

neslyším ty, co mají v malíku

            a ve všech dalších prstech včetně palce

            všechno

                        a na zbytek si volaj soudní znalce

neslyším čelisti padat z pantů

neslyším ty písně štěstí od volantů

            ze vzpurného smradu fekálií

já neslyším tryskat poezii

Doba, doba tluče na dveře

a vnucuje se: pane, aspoň k stání

Kdepak, co bych dělal v opeře

a taky to hrozný oblíkání

navíc už nemám co na sebe

a to se ještě neptám svojí paní!

Doba tluče jako buben k válce

kolem uší švitořivě pleská:

Letos okr, výstřih na půl palce

                                               od bradavek

sukně s dolním lemem někde v řiti

pamatuj na to, jestli chceš být hezká!

Aj doba, doba nová

doba, která zapomíná stará slova

doba zkratek, srdíček a smajlíků

doba lepkavého new age newspeaku

doba smluvních vztahů, smluvních cen

doba, kdy lze vycestovat ven a zjistit tam

            že všude se dá koupit chleba v igelitu

            víno v tetrapaku, holka s kouskem citu v těle

                        zahaleném podle módy, jak by vypadala

                                   kdyby všechno měli v rukou chlapi

Doba totiž, doba volá do zbraně

doba je jiná, doba nečeká

doba tempa, doba kampaně

nezaspi dobu,

synu člověka!

Narodil ses do dobré doby

vítej tu mezi námi,

Pane

nečekej ale kdovíjaké rito

trh se spasiteli zdá se přesycen

jen občas některý přijde o koryto

Možná ale vzali by tě jako tesaře

zkus se poptat někde na faře

            na některé z mála, kde se ještě bydlí

            a moc tam nemachruj s těmi křídly

Taková je doba, že se ptá

na sílu v rukou, na dlouhé prsty

            na ochotu k práci na tři směny

            na ochotu uznat, že i ženy mají právo na úsměch

a na základy práce s okny

hlavně je umět zavírat před těmi,

co už dříve dveřmi byli vyhozeni

Říkáš tesař, no tak uvidíme

to víš, dneska máme práce fůru

stavebnictví má teď konjunkturu

a šikovní chlapi jsou nám potřeba

            na stavbu krovů v barokním stylu

            na stavbu kulis do seriálů

na stavbu pódií pro superstáry

na stavbu carportů pro jejich káry

na stavbu dětských hřišť, prolejzaček

na stavbu věží pro teambuilding

            a pro plno dalších těchhle sraček

            na stavbu mol a kotvišť jachet

            na stavbu výdřev důlních šachet

            na stavbu maket starých lodí

dobrej řemeslník se vždycky hodí

tak vítej do party, Jéžo, můžeme si tykat?

Cože? Kdo se rouhá?

                        Kdo že bude pykat?

Hele, Jéžo, tohle víme oba:

taková je prostě naše doba

Jestli tu chceš dělat kazatele

Tak s tím si běž, Jéžo, třeba do

těch sfér,

kde letos

                        končí

                                   minisukně.

           

 

Co bych chtěl

 

Píšu ti, Ježíšku, co bych chtěl

            udělat, nebo aby se stalo:

V pivu aby byl zase chmel

                                   místo jaru

komunisti chytli zas pár na prdel

tak jako tehdy v Pražským jaru

            nebo aspoň aby už jich bylo málo

Aby už krev netekla víc ze schodů

spodní prádlo zase      

                        nosilo se vespodu…

Chtěl bych si zas jednou zahrát na schovku

a trávu moct kosit každý den…

a v rádiu aby zakázali dechovku…

a ptáčka mít, co v kleci

            cítil by se svoboden

Chtěl bych vidět za roh –

            chlapa s tyčí

a tu holku oděnou jen v telefonním čísle

co na přání ti do sluchátka kvičí

a chce, abys věřil, že se při tom

                        v ochlupení víská –

tak tu bych chtěl jednou

vidět zblízka

vyzkoušet si

jestli ty prsa nemá sundavací

a jestli je šťastná

když se ráno

                        z práce domů vrací

Chtěl bych znovu zavést hvězdu na kabát

pro každého, koho se mám bát

ne ale jako v mládí mýho židovskýho strejdy

a nemusela by být ani žlutá –

jen aby bylo mezi lidma

            poznat šmejdy

                        dřív, než odhalí je realita krutá

Chtěl bych jazyk jako zuby na pile

abych mohl dělat ostrou satiru

a podívat se na Zéland a do Chile

            nebo aspoň někam k Alžíru,

            někam, kde bych zalez do moře

                        a stal se zase saurem s tunou těla

            které by ta voda

                                   jen tak nadnášela

Byl bych v ordoviku nejchytřejší tvor

jediný bych věděl, jak udělat vor

jak si vybrat nejvhodnější banku

jak najít suchou zemi podle plánku

jediný bych věděl, že po nás přijde silur

            a že se to píše s měkkým i

            na rozdíl od slov pýcha

                                               krysa

                                                           ty…

Prostě bych byl se svou hlavou veličina

a byl bych to já, ta prapříčina

co by jednou řekla shromážděným saurům:

Co, vy blbci, tady chcete ještě zkoušet?

Pojďme spolu začít Drang nach souše!

A teprv za milióny let by se zjistilo

že se v oceánu špatně nežilo

Na pevnině se vším je víc práce

            jsou tu soudy, srážky z příjmů

                        a mnohem

                                   větší

        gravi

                             ta

                                                   ce

Chtěl bych mít svalů plný tělo

i tam, kde se na ně zatím zapomnělo

permici gratis na nejvíc hustý dýzy

bejt prostě cool a všechno mít easy

a megaboží by bylo, hele

kdyby šla po mně každá, co potkám

chtěl bych všecky dostat do postele

a na hrad bych chtěl Vojtu Kotka!

Ještě bych chtěl malý domek u lesa

kousek louky

            kousek ovce

    psa

za stodolou dva nebo tři chlívky

pod oknem trsy kopretin

a něco zeleného do polívky

práci doma, dobře placenou

aby nikdo nechodil mi za ženou

aby všechny moje děti měly stejnou matku

a já jí nikdy nezapomněl přinýst

                                   kytku k svátku

A k tomu bych chtěl ještě

            kalorický konto někde ve Švajcu

                        nebo tam, co je teďka Kožený

            bourák jako kráva

            a dva lokty pěkně

ostře broušený

Chtěl bych být dobrým politikem

            s vadou řeči

            s vadou charakteru

                                    s tikem

a až bych udělal kariéru

            umístil syna, provdal dceru

začal bych dělat do realit

Chtěl bych si dokázat, že jsem chlap

koupit si Lipno, půlku Slap

pár zámků, kde by se dalo kalit

Karlův most, Okoř a Svárovskou lípu

Severní vítr a

                        jižní svahy Řípu

a založil na nich golfovej ráj

Chtěl bych tu skoupit, co kde maj

vyvlastnit, vydražit, co se dá

nadělat jmění

                        z oběda

muset odbíhat k telefonu

nakonec nějakou kočku sbalit

rozvést se, starý dát

                        pár miliónů

a chvíli ještě užívat si kvalit

            té druhé, mladší

Nechat si od ní zblbnout hlavu

            vysát mízu

                             účet

            vydědit děti

            a umřít

                        jako svině

 z hladu

 

 

De Bibliotheca Elegia

 

O hněvu, Múso, mi pěj toho národa Čechů

záštiplném, k hlavě své jejž si svolal Kaplický.

Zpívat chci, ránu jak dát hodlal té panorámě

zkázonosnou, na niž rády se dívaly zraky

k nám přibylých, kochat se chtících barbarů.

Aj, zde leží polyp ten, jehož kontury nehrubě vábné

stopu svou v královně siluet městských zanechat touží!

Spojte se, rekové, zdvihněte hlásné trouby,

nestůjte jak tvrdá y a svým bouřivým zvolejte hlasem:

Nechceme chapadel chlípných v té planině s kyvadlem zlobijným,

Poseidon, pán vody, nechť si zas nazpátek svou vezme stvůru,

již jako pašíř podloudně protlačil k nám, lidem, vzhůru!

 

 

 

Reklama

 

Ta krajina, kde zemřít by se chtělo

neb krásnější nikdo nevykreslí

uprostřed ní žena.

                                   Její tělo

které tesal Pánbůh ve vzácných dnech volna

dal jí ústa, pro něž vstane poutník skleslý

dal jí oči, jimiž hledí holubice

dal jí šíji, o niž popálíš si dlaň

a hřívu, již lvu závidívá lvice

Dal jí ramena co nástroj opojení

a na dvou šňůrkách…

Ne, nemohu více

co se má stát, to se raděj staň!

 

Ten hadřík, pod kterým nic není

jímž však všechno trochu prosvítá

jenž vydouvá se tam, kde dout se musí…

 

Ach, můj Bože, už je u potoka

ach, můj Bože, palcem vodu zkusí…

 

Ať věčností se stane tato chvíle

ať nikdy neskončí se tahle sloka

ať mé básně patří jen té víle!

 

Už paty hladí nejpevnější kámen

už se šňůrky zvolna sunou z ramen

 

Dva motýli s růžovými křídly

proletí mi před hladovým zrakem

pod nimi vřes ještě rozkvétá –

tak to aspoň vidí poeta…

 

A už o kotníky proud se počne čeřit

a už lýtka staví vodě hráz

a už smáčí vlnky to, co vykvetlo jí v klínu

oba motýli už dosedají na hladinu

a vlasy kolem plynou jako přízrak léta

 

Najednou však – kdo má na tom vinu? –

někde z nebe zazněla ta věta –

 

ó, kéž zhynou všechny barytony světa –

 

že prý tahle kráska, nad niž není

ta Venuše, Manon, tahle víla

jež horkost nepoznanou ve mně probudila

jíž metaforou skryl jsem prs i přirození

se tu takhle bezstarostně koupe –

och, můj Bože, ať to nezní hloupě –

jen díky super životnímu pojištění!

 

Kde je teď ta dívka, kterou Pánbůh

tvořil celý sedmý volný den?

 

Zas vidím jen obyčejnou sfingu

napůl ženskou, napůl bankomat

co měla zrovna kliku při castingu

a tak do luk vyslali ji pocourat

 

Zas vidím jen outfit,

                              make-up

face-lift

zas umělý řasy, trendy rtěnku

zas ten ohoz, v kterým jiná by se

                                   bála chodit venku

 

a to nemluvím o tom, že když si ho sundá

zase jsou to jenom kozy,

                                   prdel,

                                             …         

 

 

Noviny

 

V těch novinách, co do rukou mi padly

            co mi takříkajíc

                                   šustly pod tykadly

komentoval jeden žurnalista

že obětí bude víc

                                   než tři sta

a to prý je hodně

                        Teď se řeší

jestli stačí jenom házet hrách

            nebo bychom měli dělat sbírku

Mám to číslo účtu na papírku

píchlé na nástěnce, kam se dobročinnost věší

Pro hovoří moje dobré srdce

                                               ba i jistá

sympatie s lidmi v haldě suti

prozatím mám ale málo chuti –

proč ten účet měl by dále neviset?

Kdo po mojí stokoruně prahne?

A po odlesku mé dobrácké

                                               pleši?

Jestli počet obětí nedosáhne

                                   aspoň pěti set...

A vůbec, stalo se to...

            až tamhle někde...

                        v Bangladéši...

 

V ranních novinách

                        co se píšou včera večer

psali, že jednotka intenzivní péče

o zdraví všech mých spolusobčanů

zatroubila od poslední leče:

Zrovínka jsme dokončili šťáru

v Hyperalbertech a v Interškváru

a našli asi třicet mrtvých myší

            volně uložených na regálu

některé už ve stupni rozkladu

který nešel změřit ani teploměrem

Všechny prodejny jsme uzavřeli

a že nemáte co žrát

                                   na to serem

V jídle musí vládnout hygiena!

Každá mrtvá myš musí být zabalena

a stejně jako všechny dobroty

opatřena štítkem o původu

vyznáním své kalorické hodnoty

a nabízena z chladicího boxu

            vedle mrtvých krav a krůt a kuřat

Každé maso v krámě ať je zdrávo!

My nejsme jen tak ňákej sranda úřad

nás platí poplatník

                                   a ten má právo

na čerstvou, nezávadnou

                                   myší flaksu

 

V novinách, které bych radši nečet

abych každý večer nechtěl brečet

psali o té velké amnestii

                                       Prý ji

sepsal někdo jiný

                                   asi

předčil pana prezidenta v pravopise

a teď si hrůzou trhá vlasy

neboť pod tím tlakem nejvyššího orgána

či snad pod dojmem, jak velkoryse

            pouštěni jsou domů všichni darebáci

přece jenom v té ošidné deklaraci

nasekal pár hrubek

            a teď je mu hanba

                                               kryse

Lumpové jsou každopádně pryč

z věznic

            i z Pražského hradu

                        a dál vesele si kradú

 

Na konci těch novin, co jsem čet

byly zprávy ze sportovních klání

Celé hory rekordů a met

a nejlepších časů z oválů a strání

a byly to časy nevídané

            říkal jsem si: ty vole

ti běžci běží jako já

            když jedu na kole

a cyklisti jedou

            jako moje auto

a já jim to přeju. Jistě jsou to

lidé rozumní a umí šetřit časem

Sto metrů za pět sekund –

tamhle vystartuje a než mrkneš, je tu

to je skoro rychlost internetu

a trénoval na to jenom deset let

jenom desetkrát se stihl prohnat svět

                                   kolem sluníčka

a šampión stáhnul stovku o dvě vteřiny

Kdo má ale radši trochu teplíčka

a spíš než činku měkké peřiny

těžko bude věšet metál na štít

a žádné rekordy asi nerozláme

Taky dobře. Aspoň za ně

nebude jednou

                        muset platit

 

 

Protičeská

 

Když už se zima donudí k jaru,

když ti finančák vrátí daně

a týden pak přežiješ bez milodarů,

když si tě konečně všimnou v baru

a dívky budou zas odhodlané,

s nimi ti krev dosáhne varu,

nebudou se ti tak moc potit dlaně,

tvé sémě přestane ulpívat k vaně

a stolice znovu nabude tvaru,

v kebuli kofein, na hubě lůj –

pak už si, synečku, nepostěžuj.

 

 

Student Agency 16.00

 

S Prahou za zády

            a za výfukem

            můj život mají v rukou

                        holka s klukem

                        které k sobě poutá

            nápis na prsou

                        a myšlenky na hladký průjezd Vysočinou

Měl by vedle sebe radši jinou

            a ona by taky radši byla jinde

Čokoládu?

Kávu?

Kapučíno?

Mladá fronta?

            Starý šejdíř?

                        Sluchátka?

Na prvním kanále pohádka

                        něco jako Pozdě honit bycha

na dvojce vybrané zpěvy Michaela Jacksona

trojka pak je smyčka v rytmu techna

čtyřka pásmo o dějinách dálnice D1

pět až třináct různé druhy ticha

čtrnáct on-line linka

jestli jedem podle plánu

patnáct přímý přenos

                        bohoslužby z Vatikánu

Vítám vás v nejlepším autobuse světa

u zadních dveří jsou pytlíky a toaleta

            ale prosím jenom na čůrání

                        ježto venku mrzne

                                   v Brně už je nasněžíno

            vy si možná chcete chránit podvlíkačky

            my zas nechcem na garáži

                        vysekávat z hajzlu vaše zmrzlý sračky

Přeji krásnou cestu

            Dobře

                        takže pro vás tady jedno kapučíno

A uličkou už sa vlní dievča

            podľa prízvuku znekadiaľ od Svidníka

a ač nechce, slyším šoféra, jak říká

že na tu sibérii máme celkem slušnej čas

kurva na těch panelech to skáče jako kostitřas

pět hodin a místo nebe máme tuhu

uhni, zmrde, zpátky do pravýho pruhu

mně totiž na dílně zkratli omezovač

frčím kilo deset,

jsem Džek Odpalovač

máš forda, pičo, tak nejeď jak v trabantu

v půl sedmý už musím zarolovat u Grandu

a ty taky, co se sereš jako s hnojem

kdo ti řek, že máš předjíždět s kamiónem?

Dej bacha, ať si nezapíšu tvoje číslo, hňupe,

a co ty, zas, dědku, nestačí ti v pendolinu kupé?

Jasně, vole, bezpečně jeď,

                        hlavně ne moc rychle

měl sis radši obout zimní gumy, kriple

zatahuju do Ostravy, kámo

                        a v pět ráno

                                   zase zpátky

já chci kurva bejt včas doma

                        a prožít klidný svátky!

A tak náš vůz sviští republikou

a ten pán s tou slečnou náhle tichou

                                               mlčí

a do očí jim

            první městský neon

                                   píše

Gloria in excelsis Deo.

 

 

Holky v dešti

 

Včera, jak lilo,

přišlo mi vám smutno,

ač mám jinak vodu vážně rád

 

A bylo pošetilo

a bylo přeukrutno

a já se díval jako tolikrát

do tváří dívek, a žádná nebyla –

 

Faethón ujel v Heliově káře

a dívky

            dívky zakryly si tváře…

 

Já totiž, aby bylo rozuměno

            jsem vyšší než většina žen

            a do očí jim hledím svrchu

(těm mladším mohl bych být táta)

 

Jenže ony, zavrhnuvše sprchu

sklopily svůj půvab do dláždění

            a nad hlavami rozevřely paraplata

 

Mám se k nim ohnout?

                        Budu za cvoka

 

A tak jdu Prahou náhle plnou hub

a jevím jisté známky podráždění

že všechny dívky

                        mají jenom trup –

deštník

            prsa

                        a dole hodně zvlhlé

 

Furt lepší, než drátem do oka

 

 

Aspoň jednou

 

Aspoň jednou chtěl bych zažít správné pondělí

se slalomem mezi kafi a s nechutí k práci,

kdy lidi kolem jsou ještě trochu zbabělí

a vykládají, jak včera byli kabrňáci.

Aspoň jednou chtěl bych zažít správné úterý,

kdy si pustím bednu pro vyhaslý večer

a ze všech programů snad bude aspoň některý

stát za to, abych opravdicky brečel.

Aspoň jednou chtěl bych zažít správnou středu,

mít radost, že se týden láme,

dát si na to sklenku a dvě kostky ledu

a křupky s chutí šunky, dokud na ně máme.

Aspoň jednou chtěl bych zažít správný čtvrtek,

kdy si člověk zajde máknout na kuželky

a u vedlejší dráhy kecá parta šprtek,

hrajou blbě, ale co, když je maj velký.

Aspoň jednou chtěl bych zažít správný pátek

s rozzářeným sluncem nad krajinou,

kdy přes půlnoc piješ a je ti celkem drátek,

že ráno probudíš se s kocovinou.

Aspoň jednou chtěl bych zažít správnou sobotu,

kdy ráno ani dopoledne jaksi není,

kdy po obědě moh bych rovnou do šrotu

a pár věcí a zubů… ehm… není k nalezení.

Aspoň jednou chtěl bych zažít správnou neděli,

kdy ohně vzplanou v zahrádkářské kolonii

a aby o mně všichni kolem věděli,

sekačka se s cirkulárkou spojí v symfonii.

 

 

Až mě rozřežou

 

Až mě rozřežou

a rozeberou zevnitř,

prohledají moje dutiny,

vyndají moje játra celá z litiny

a zváží je ve sběrně předražených kovů,

 

až rozpářou mi střeva,

                        najdou slepé

                                   slepené s hluchým

a všechny boční vývody,

                        odbočky a zkratky,

až vyfouknou žaludek a vymetou z něj zvratky,

co nestihly už vystoupat mi jícnem,

 

až zhasne světlo nad života svícnem

a vniveč přijde bolest mojí matky,

 

až se žíly změní jenom na potrubí,

rozkotané zuby

zpustnout nechají svůj hrdý Kazín

a ze sleziny sleze

                        všechen lak,

 

až konečně zkazím,

co zbylo ještě nezkaženo

            (a nemyslím svůj těžce krátkozraký zrak)

 

až můj pohlavní orgán odmítne to jméno

a přestane volat: kde jsi,

ženo?

 

Až zjistí se, že krev se kamsi poděla,

že srdce už ji nerozhání do těla

a duše nemá chuť bojovat o spásu

v tom labyrintu náhražek a bypassů,

 

až má umělá ledvina se ukáže být z ledu,

až odřežou mi roztroušené váčky

                        mrtvolného jedu

z rozleptaných tkání,

jejichž rozpadu už

                        silikon nezabrání,

a sarkastickou poznámkou,

že s těmihle plícemi

            daleko nedojedu,

                        zhodnotí můj životopis měšťana,

 

až pitevní nález potvrdí mi diagnózu,

až rozčtvrtí a spálí mě jak

na oltáři kozu,

 

až stanoví se, že příčina mé smrti

            je v podstatě neznámá

            a koroner zazpívá mi aleluja,

 

tak to už dávno

                        dávno

                                   dávno

                                               nebudu já.

 

 

Exekuce

 

Na mou tetu uvalili exekuci,

od tý doby choděj za ní divný kluci

a ptají se, co jí zbejvá

a co ještě doma má

a ptají se, co jim skrejvá

v díře mezi stěnama.

 

Včera přišli s kladívkama a že prej

si tu všecko jaksepatří vyšetřej

a ptají se, kdy jim vrátí

co jim patří po právu

a tvrdí, že mají na ni

ještě esa v rukávu.

 

Teta totiž jednou blbě parkovala

levá zadní guma trochu přečouhala

z toho místa na chodníku

mezi dvěma čárama

a neměla zrovna kliku

hádala se s pánama

a teď dluží víc než jakou

cenu její kára má.

 

Exekutor uveřejnil moji tetu

na seznamu dlužníků na internetu

Je tam on line kalkulačka

kde se může dozvědět -

pro každého je to hračka -

výši svýho dluhu

z odstavnýho pruhu

na nejbližších dvacet let.

 

 

Koncert

 

Něco mě přesahuje

Macallan Oban Glenfiddich

a každá druhá, třetí z nich

má cenu mé týdenní gáže

 

Na něco nestačím

            Glenlivet Talisker Jim Beam

a pořád se mi zdá, že

jsou věci mezi nebem a zemí

kdežto na zemi

                        tam nic moc není

 

I v čase vzteklém

jsou věci mezi rájem a peklem

a na co

            na co je všechen vzdor

 

Ardbeg

            Laphroaig

                          Ragganmore

 

 

Banátský žalm
 

Neplakej

když vidíš mýtinou vát

západní vítr

až sáhne leden jíním na akát

a trní se převlékne za beránky

nebude bolet

            život z lepší stránky

 

Neplakej

s pohledem dolů

na vrásčitou šumickou školu

jež bezdětná a ovdovělá

na všechno zlé už zapomněla

a v pokoji usíná

 

Neplakej

zas jaro odhodí šálu

a zazní zvon z věže v Eibenthalu

zvon, co jako správný děda ví

kam babička schovala mu fajfku

na vnoučata se poptá

a na slzy

není zvědavý

 

Neplakej

až řeknou na veselce

panu farářovi břitké da

Paňmámy zase ukoulejí sarmy

            děti kotrmelce

zase smíchem zaroste nám hospoda

tak neplakej

 

Neplakej

že tam, kde dostals první křížek

si teď Valach bere Valašku

že bůh pro kalich tu pozapomněl na talířek

že i tady láska chytá vyrážku

že stromy v podvlíkačkách do půl těla

marně stojí frontu u kostela –

verbovat už se tu nebude

jenom z tancovačky na svatého Vencu

utíká s bodnou ranou v srdci

            že poslední česká holka nechtěla

a s monokly od jejích přívrženců

poslední

            český

kluk

 

Neplakej

pro tu Valašku

co nastěhovala se do tvé kuti

neplakej

že déšť pohlavkuje petflašku

kde ještě včera

            pro samou krásu

                        nebylo ani k hnutí

 

Na Rovensku až místo lidí pes

přijde ti zavýt „pozdrav pánbůůůůh“

neplakej

a pohleď:

                        kvete bez

louka zelená, jako když kosili ji

mateřídoušky plné stráně

k severu ráj

západ rudý

            a východ den co den

                        na správné straně

tak neplakej.

 

 

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.