Holčičkám

HOLČIČKÁM

Básně po desáté

 

 

Adélka

 

Viděl jsem v úterý Adélku

v tramvaji viset na madélku.

Visela za ruku v pozoru,

pod sebou půl metru prostoru,

neb byla krátká na délku.


 

Alenka

 

Oslovil jsem tuhle Alenku,

na co má takovou halenku

a proč to, co má v halence,

nenechá běhat po venku.

 

Trochu jsem naštval Alenku.

Vy chlapi jste si všichni rovní!

Než aby pochválil halenku,

hnedka chce vidět, co je pod ní.

 

 

Andulka

 

Zeptal jsem se tuhle Andulky:

„Chceš se mi podívat na kulky?“

Nejdřív se trochu zarazila,

byla to na ni asi síla.

No dobrá, tohle ji snad zláká:

„Ukážu ti i svého ptáka!“

Zůstala ale zaražená –

je zcela bez citu tahle žena?

Má snad takových denně čtvero?

„Ukážu ti i svoje péro.

Ty to snad kruci nechápeš?

Tohleto není trapná lež,

máš možnost, jaká často není,

vidět fakt bezva vybavení

a všecko najednou u mě v bytě.“

Tvářila se dost rozpačitě,

pak s tváří rudou až do lila

nakonec k tomu svolila.

Doma jsem, ať moc nekrafe

radši hned postavil na kafe

a potom během mála chvil,

co jsem jí slíbil, jsem vybalil.

Koukala trochu s nedůvěrou

odkud že se ty věci berou

to kafe vůbec nepila

a jenom oči valila.

Myslel jsem, že ji to zaujalo,

ale aby snad neměla málo,

vytáhl jsem ještě bambitku.

A to už řekla: „Ty dobytku,

všichni, s kterými jsem dříve byla,

zmohli se aspoň na kytku,

a ty mi tu krámů nosíš kila –

bažantí péro, náboje

a vycpanýho tetřeva!

To jsem zas trefila do střeva…“

Nechtěl jsem se vzdát bez boje:

„Andulko, nebuď škaredá,

To všechno tu mám od děda,

něco je taky po tátovi

a jsou ty věci jako nový!

Můžu snad za to, těžká věc,

že jeden i druhý byl myslivec?“

 

 

Barborka

 

Potkal jsem venku Barborku,

jak cucá v puse marlborku

a ptá se: „Nemáš voheň, chlape?“

„Mám, holka. Jak se ti tu šlape?

Stydno je ti, či nestydno?“

„Řemeslo furt má zlatý dno,

tak jenom denně aby byl,

kdo by se k němu ponořil.“

 

 

Irenka

 

Obrátil jsem se na Irenku,

že bych ji rád měl za milenku.

Ona hned začerstva brnkla Lence:

co myslíš, mám ho chtít za milence?

Lenka se o tom radí s Radkou,

Radka s Julií, Julka s Katkou,

že Íru balí jeden kluk,

Mařka to píše na facebook

a rovnou tam dává anketu:

kdo je pro, klikni na ano,

a kdo mě má jen za sketu,

ať klikne na ne.

                        Vyhráno,

poměrem sto tři ku dvaceti

jsem Irče schválen, milé děti,

a hned se rozvíjí konference

o mně a taky o Irence,

jestli už prý jsme spolu spali,

to prý že ne, prý ji teprv balí,

znají se jenom z obrázků

a z láskyplných esemesek.

Dvě stě přátel má otázku,

jestli on prý se trochu nesek,

neb ona podle profilu

nedá se označit za vílu,

navíc to, co si na zeď lepí,

fakt není zrovna velkolepý.

A on v ňákým sboru zpívá tenor –

fakt ňáká lama, ňákej eror,

co vůbec na něm ta Irča vidí?

Počkejte, zpomalte trochu, lidi,

kdo je ten von? A kdo ta jistá?

táže se dalších dvě stě, tři sta,

co teprv teďka zapli stroj

a první hodina diskuse

jim frnkla jako včelí roj,

tak chtěj být honem v obraze.

A zatím já a Irenka –

a zatím ne moje milenka –

víme, že byla to jenom vsuvka

a hledáme

                 dvě

                        tři

                             vhodná slůvka.

 

 

Janinka

 

Vždycky mi přišlo, že Janinka

je na svůj věk dost malinká.

I když si vzala podpatky –

což bylo jenom na svátky –

byla mi nejvýš po líce,

a když si obula střevíce,

měl jsem ji tak tak u brady.

A pak to přišlo. Smím se chlubit?

Poradil jsem jí kanady –

a měl jí rázem plné zuby.

 

 

Kačenka

 

Přišla si pro mě Kačenka,

když byla dámská volenka.

Mělo se tančit v rytmu waltze

a já jí jenom držel palce,

aby tam sebou nešvihla.

Cítil jsem její chodidla

na svých nohou co druhý krok,

skákala jako přes potok,

a když pak mistr pustil polku,

přirazila mě k jeho stolku.

Nakonec došlo na mazurku,

podepíral jsem ten pár paží,

co dohromady jistě váží

jak zadní dveře u wartburku,

a navíc páchla aviváží.

Když vyhlásili pánskou volenku,

šel jsem si radši pro jinou.

 

 

Kristýnka

 

Šmíroval jsem pár týdnů Kristýnku

kamerou v záchodovém prkýnku.

Pravda, přiznat to jistě lze,

byla to slušná perverze.

Nakonec ty snímky k mému stesku

nechtěli koupit ani v Blesku.

 

 

Laura

 

Chlubil jsem se svou výraznou erudicí

v jednom baru před výraznou krasavicí.

Trochu jsem jí povysvětlil Schopenhauera,

ona mi jen prozradila, že je Laura.

Následně jsem pár větami zmínil Kanta,

ona že prý její kluk je tamhle Franta.

Tak jsem stočil náš rozhovor na Heideggera,

ona na to, že už na ni čeká ségra.

Zkusil jsem to s Hegelovými trianguly –

Franta prý už dal pár blbům po papuli.

Vážně jsem měl velký zájem o tu kočku,

pročež jsem to přesměroval na Patočku.

Když jsem se chtěl ještě opřít o Descartesa,

přišel Franta a s ním jeho parta.

Rychle jsem dal jeden citát z Nietzsche,

ale to jsem neměl říkat týhle píče.

 

 

Majdalenka

 

Sledoval jsem u vody Majdalenku,

když si sundavala podprsenku,

vytáhla si ji rukávem

docela snadno z trika ven

a potom jakýmsi zručným trikem

navlíkla plavky – zas pod trikem,

pak teprve si stáhla triko

a mně to přišlo nějak líto,

že tolik zručnosti bylo v ní!

 

Seru na vás, svině šikovný

 

 

Martinka

 

Quo usque tandem, poeto?

ptala se Martinka učeně,

nějak to trvá, tohleto,

a překulila se ke stěně.

Quo vadis?

      ptám se rozpačitě

a dívám se, proč nejde to,

co vždycky mi šlo celkem hbitě –

má už přece jen najeto…

Et tu, mi fili?

         povzbuzuji,

když už dost dlouho vázne to

a po očku s hrůzou sleduju ji,

jak vyndavá kostky a kvarteto.

Alea iacta est, můj drahý,

nechme to teda na léto,

nemusíš tu dál sedět nahý,

i s jinými už známe to.

Hraješ.

            A tak i já kostky vzal

a smutně je vrhl na plato.

To nic, de iure jsi se mnou spal,

jednou to půjde i de facto.

Hraješ.

            A já byl smutný dál,

dobrá rada tu nad zlato –

co má stát, to se strachy třese,

ostatně myslím – znáte to –

že impotentiam delendam esse!

 

 

Pepička

 

Poprosil jsem včera Pepičku:

Necháš mě sáhnout na svíčku?

Na svíčku? Že se mihotaj?

Není v tom nějaký jinotaj?

I kdepak jinotaj, Pepičko,

vždyť svíčka, to je teplíčko

a nejvíc hřeje její hrot,

pokud se do ní strčí knot!

 

 

Pavlínka

 

Nechala si ode mě Pavlínka

tak trochu hladit kolínka

a maličko taky držet ruku

a potom bez všeho hluku

ocumlat ušní lalůček,

položit dlaně na bůček

a bradou laskat ramínka.

Než jsem jí řekl „moje milá“,

na další stanici vystoupila.

Byla to vůbec Pavlínka?

 

 

Péťa

 

Jednou v horkém, slunném létě

přikutálel jsem se k Pétě,

že rozhovor naváži…

Jsem z těch, co vždycky všecko zkoní.

Koukla se na mě a zbyl po ní

jenom důlek na pláži.

 

 

Zuzka

 

Upřímně řečeno, Zuzka

na můj vkus byla dost úzká.

Koukal jsem, jak na disku trsá

a přišla mi doslova úzkoprsá.

Pak když jsme prchali bez placení,

Zuzka napřed a já hned za ní,

ona se protáhla dírou v plotě

s tím svým hrudníkem jako kotě.

Já uvíz jak v pasti na soba

a musel to zatáhnout za oba.

 

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.