Holkám

HOLKÁM

 

1.

 

Tvoje tělo je sinusoida

s omezeností v nekonečnu.

Nezapomeň, že podle Freuda

každá křivka si žádá tečnu.                                                                                                              

 

Však už jsi v létech, kdy bys měla

postarat se o vývoj rodu.

Já sinusoidě tvého těla

rukama změním periodu.

 

Tvoje tělo je soubor křivek,

jež jsou učivem střední školy.

Každá křivka si žádá tečnu!

 

Mám z tebe však (i z jiných dívek)

tísnivý pocit hyperboly.

Je to tak mnoho, žádat slečnu?

 

 

2.

 

Všechny byly hezké a ty mezi nimi,

uvnitř bylo teplo, venku konec zimy.

Začínal jsem tušit, že mě chceš mít ráda,

a líbily se ti písně z Desperada.

 

Ve zpěvníku stránku ozdobím tvým vlasem

a na oplátku ti budu Banderasem.

 

 

3.

 

Ten večer mě bylo dva.

            To znamená nejen já.

Seděli jsme, pak sis lehla.

            Ruce v ruce jako jehla…

 

Ten večer mě bylo dva.

            Tedy zhruba ty a já.

                        Nebo jenom dvakrát já?

 

To vše píšu s povděkem,

že nám potom náhle došla slova,

neboť jak říkal už Casanova:

Kolik jazyků máš v puse,

                        tolikrát jsi člověkem.

 

 

4.

 

Oba dva v teplém

a ještě nemilenci

stáli jsme před sklem

u metra na Florenci.

 

V teplém, to proto,

že byla zima.

I přesto šlo to a

bylo to prima.

 

Pusť mě už, prosím,

nech mě jít při měsíčku,

vážně už musím

letět na Masaryčku!

 

Ne... ještě jednou...

... ... ... ... ... ... ...

a teď už vážně

... ... ... ... ... ...

musím... ... …

... ... ... ... ... ...

... ... ujede... ...

... ... ... ... ... pusť

... ... ... ... ... ...

... ... ... ... ... ... ...

... ... ... ... ... ... !

 

 

5.

 

Dodneška nevím, jestli jsi chtěla.

(Pod ledem tiše šuměla voda.)

Ručník když nahá ruka si podá...

(Pod ledem voda prudce vřela.)

 

Příliš jsem možná zahlédl v páře

(dodneška nevím, jestli jsi chtěla)

tam, kde se pára průvanem páře,

z bohatství tvého mokrého těla.

 

Mlátil jsem zrovna do kytary.

(Dodneška nevím, jestli jsi chtěla.)

(Pod ledem voda tiše vřela.)

 

Větší než malý díl tvého těla

spatřil jsem náhle v oblacích páry,

když jsi se v koupelně nezavřela.

 

 

6.

 

Taky bych se zahryz.

Víš kam, holubičko?

Tam, co je jen obrys,

když máš tričko,

a tam, co je všecko,

když maličko

se předkloníš.

Už víš?

 

 

7.

 

Naučila jsi mě hledat díry v mraku

plujícím nad střechou od muzea,

naučila jsi mě vidět vítr v parku,

najít stéblo sena v kupce sena.

Naučila jsi mě sklonit oči k zemi,

když nahoře letí vzducholoď,

a oči zavřít, když se děje

všude kolem něco.

 

Naučila jsi mě koukat, kde nic není,

a toulat se světem mimo dění,

sbírat lístky stromů jen tak pro ozdobu,

všude chodit mimo otvírací dobu,

najít mezi dlažbou skromné kvítí,

naučila jsi mě radovat se z bytí.

 

 

8.

 

Kdyby to byl jen úsměv,

řeknu si: Kouzlo vzácných chvil.

Kdyby to byly jen ruce,

nějak už bych si to omluvil.

Kdyby to byla jen pusa –

jenže nebyla.

 

 

9.

 

Z podzimního záhonu Litvy                  Iš lietuviškos rudens lysves

            jsem utrhl květ...                                  nuskyniau gelẹ...

Nechci lhát.                                        Nenoriu meluoti.

            Neutrhl.                                               Nenuskyniau.

Nechal mě jen                                    Ji man leido ịkvepti

                        přivonět.                                              ir atsikele.

 

 

10.

 

Co bylo ve džbánu,

z něhož jsi dolila?

Co jsi to do chřtánu

            si zase vylila?

Ty to pokaždé přeženeš

            a pak jsi vždycky nachmelena!

Vím ale, že ráno spíše než

            dolila budeš dozelena.

 

 

11.

 

Včera večer chtělo se mi

vyrýt do deníku

tvé jméno

padnout k zemi

vrazit dýku

            tvého promiň

do rozbředlé hrudi

            jako do perníku

vyrvat kusy prsti

rukama, co studí

                        uraženou krví

sevřít prs ti

sevřít ti i druhý

zahrát s tebou středozemní drama

ať jedním škrtem zhyne

to krásné mezi náma

 

 

12.

 

Zapomněl jsem se

dotknout tvých vlasů

jakoby nic

spirálu času

rozmotat o trochu víc

přičichnout

ucítit stejný šampón

jako když prvně ses přitulila

a neuhnout

tak jako tehdy

                        v roce nula

Jenže nám oběma září

už jiná hvězda

                        nespolečná

a v mayském kalendáři

zima zavanula

prsty nám pokrylo jíní

vždyť ty už skoro nejsi slečna

a šampón máš jistě

taky jiný

 

 

13.

 

Jak dívat se, a neurazit?

Jak dotknout se, a neukrást?

Jak vyslovit, když nechci zkazit

a pobořit ten křehký plást?

Jak nahlédnout, a nebýt vlezlý?

Jak ruku k ruce tiše klást?

Jak lépe sdělit lásku, nežli

dotknout se, ale neukrást?

Jak potěžkat tvoje vlasy

a jak ulevit pohledu,

co míří jinam ze všech sil?

Jak nevidět, kam hleděla jsi?

Jak nechat srdce u ledu?

Jak líbat, abych nezranil?

 

 

14. 

 

Dnes poprvé se dotkly moje prsty

tvého srdce
a bilo, jako držel bych ho v hrsti –

stejně prudce
Láska tekla z našich rtů a ofin

stejně vřelá
a to, co chtěl náhle celý Žofín

ty jsi chtěla

 


15. 

 

Pohoršení nechme na za chvilku,

dokud to jde, ať se každý kouká.

 

Dokonce i náš Pán,

            když byl kluk,

civěl na kojící sousedku

a věděl,

            proč vzdychá louka,

a věděl,

čemu se chce koník

dostat na kobylku

a věděl,

             kde má která spolužačka pihu

a o přestávkách jim házel

                        rydla do výstřihů.

 

Od té doby, co dal škole vale

a ujal se úřadu, má utrum.

Jeho radostí

jsou už jen

zpovědnice.

„Jedinej dobrej nápad těch dole,“

            svěřil se jednou

                        kamarádovi Alláhovi.

 

 

16.

 

Tolik básní o ženách

a pořád málo!

V každé z nich je

kousek osamění.

Líp o ženě psát,

kde žena není,

jinak by to sotva

za to stálo.

 

 

Keltské poselství

 

Iluze?

Láska!

Opatrně…

Vesmír?

Erotika!

Dočkej času,

Uleželá

Bude naše

Láska skvělá.

Iluze…?

Nepospíchat!

 

 

Přicházím

 

Přicházím k tobě

s kyticí chlorofylu

zahynula kvůli bronzu na tvé tváře.

 

Přicházím k sobě

v poněkud retro-stylu

a zdvihám tvé zvony zpod polštáře.

 

 

Jablka

 

Dojedlas jablko, milá,

a s posledním kousem

vstoupila do tebe síla,

pro niž dva jdou sem.

 

Jablko, milá, prožeň

labutí šíjí.

Bubáky stráví oheň

a dva se míjí.

 

Milá, rozkrájej zbylá

jablka nad teplou plotnou

na plátky a vyhoď shnilá.

Cesty dvou někdy se protnou.

 

 

Co jsi zač

 

Jsi sladkou náplní dutého života

jsi úsměv, kterým se rozloží nicota

jsi prima den po ránu mrzutém

jsi vůně kávy z reklamy s Vašutem

jsi teplé světýlko v severské pohádce

jsi zvonek příměří chvilinku po hádce

jsi chytrá odpověď na hloupou otázku

jsi čistá kontura vystouplá z obrázku

jsi motiv, který se nevejde do rámu

jsi tvrdý oříšek pro kněze, pro lámu

na hloupou otázku jsi chytrá odpověď

jediné číslo, které znám nazpaměť.

 

Jsi nota nazdařbůh uniklá z osnovy

jsi duše, jaká se nehodí do Novy

k milostné scéně jsi hudba i titulek

jsi štěstí kocoura nazpátky z potulek

jsi tráva zelená, co raší ze dlažby

monogram vyrytý nožíkem do pažby

vonící rosnatka, když čeká na oběť

jediné číslo, které znám nazpaměť.

 

Jsi příslib jara v lednové vánici

frontální útok na moji bránici

jsi důvod pro život, který mě baví

jediné číslo, které znám z hlavy.

 

Jsi moje všechno i moje malá domů

jsi důvod, proč jsem se zbavil telefonu.

 

 

Samota

 

Klárka

je fuč

a já se z okna dívám.

 

Venku zpívá skřivan

kos

a cirkulárka

 

 

Gastroláska

 

Píšu ti báseň nalačno,

slečno,

tak nebuď ke mně netečno,

děvče,

a neříkej mi: zmlkni, pěvče.

 

Píšu vám báseň z přecpání,

paní,

berte ji jako vyznání,

dámo,

a dík, že jsem dostal přidáno.

 

Ve špitále trávím léto,

teto,

i bez žlučníku jde to.

Co ty?

Nepošleš mi aspoň piškoty?


 

Dům bez ženy

 

Když přijdu domů, zamčená branka,

o poznání ubylo mi práce –

místo mytí hrnců recyklace,

z rádia zní country a Paul Anka.

 

Zadělané boty nosí bytem škváru,

je míň času spát a víc na kytaru.

Nekupuju dárky a ušetřím jmění,

na housle si hraju, však tu nikdo není!

 

Pro sebe mám metr a půl na posteli,

celou čtvrtlitrovku smetany

a plnou bečku kyselého zelí.

Veselo a hojno je tu bez ženy,

 

ale stejně radši, lásko,

            brzo

                        vrať se mi.

 

 

Rád bych ti vysvětlil svůj prkenný postoj

 

Nazvi mě rýsovacím prknem

a já ztvrdnu.

Nazvi mě žehlicím prknem

a já zhebknu.

Nazvi mě prknem od windsurfu,

já řeknu: Plav!

A shodím tě.

 

 

TUCTOVÉ PŘÍBĚHY

 

I.

Když octl jsem se v městě sám,

kde se vůbec nevyznám,

neměl ničí telefon

a v povětří se ostrý tón

zimy hádal s podzimem:

Mineme se? Neminem?

Já naslouchal a zůstal na nohou

a cesta má se protla s cestou tvou.

 

Nehledal jsem noční bar,

neměl s kým na slůvek pár,

tvou dlaň jsem chytil do rukou

a jako ženich s nevěstou

jsme procházeli tvojí metropolí

a bylo tu cos krásného, co bolí,

a bylo snadné hned to láskou nazývat

a lhát si o štěstí a mít moc rád.

 

V tu noc už dnes moc nevěřím,

jen v tebe skrytou do peřin,

ve tvou kůži hedvábnou,

rty, co k ránu zesládnou,

v oči barvy slunečnic,

v čaj, cos lila do sklenic,

vůni máty ve vzduchu

a žádné velké ejchuchu.

Tys věděla, a já ještě ne,

že lepší, když se nic moc nestane.

 

V to ráno dnes už nevěřím.

Když popošel jsem ke dveřím,

posmutnělas na pár chvil,

krásná víc, než znával Řím,

víc, než já bych zasloužil.

Den prostřel svůj baldachýn,

slunce stáhlo z města stín,

odneslo ho vyvětrat

 

a já nemohl ze tvých vrat.

 

Náhle se nám začlo zdát,

že je občas lepší přidat plyn,

než lhát o štěstí a mít moc rád.

 

 

II.

Stalo se za noci teplotních rekordů,

žhavý vzduch kosou kolejí požat,

dvé tet si přes plot vykládalo o mordu,

ony si tak vyprávějí pořád,

a ze všech brad jim slané kapky potu

tekly mezi ňadra

            a mezi tyčky plotu.

 

A ona přišla, syta mého sadu,

a byla zase tolik nesmělá

a všimla si, kam pohledem se kradu

a všimla si i mého vášnivého hladu

a usmála se: no tak,

                        to se nedělá.

Byla krásná jako chvíle nevysněná

byla krásná jako trojslabičná jména

byla krásná jako sňatek prostý věna

byla krásná Maří Magdalena.

 

Stalo se to oné horké noci,

kdy ve vzduchu je extáze i prokletí

kdy městem bloumají

                        géniové loci

kdy řeřavý vzduch se sprostě chopí moci

a ctnostným pannám chmatá všude po pleti.

 

A ona byla udělaná z lásky

ještě víc než jindy, možno-li,

mohla stát modelem pro obrázky

jak Verony, tak i Stromboli.

 

Byla krásná jako chvíle nevysněná

byla krásná, i když z pěny nezrozena

byla krásná jak květ padlý na kolena

byla krásná jako trojslabičná jména

byla krásná jako vůně kupky sena

byla krásná, jako bývá žena

v onom seně ležíc roztoužena

byla krásná Maří Magdalena

a byla ten den čerstvě zasnoubena.

 

Řekla to a nechala mě stát

a byla z toho skoro dlouhá chvíle.

Pak mi dala čau

                                   a potom snad

už jen z přirozené píle

k tomu polibek, co chutná napořád.

Tvářila se při tom hrozně mile

a já jí nedal nic.

 

                        Já neměl co dát.

 

 

III.

Zase po letech

zatoužila být sama sebou

Tak si nabarvila vlasy

a nechala si do uší a do pupíku

střelit po cvočku

a po hřebíku

chodila za školu

míchala kofolu

                        s becherovkou

 

Byla nad věcí

úplně svá

nezávislá na módě

Pírka kuřecí

táhla ji dolů

a spolu

jsme nadávali

jak má člověk vyjít

s blbou stovkou!?

 

 

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.