LIDEM
Tacholáska
Miláčku, koupím ti automobil
a budu tě v něm líbat pod červenou.
Pod kapotou šťastný hřebec
a sto pět kobyl.
Vevnitř držák na kolu,
další na mobil.
Budem jezdit všude pospolu,
budeš mojí lesní mobil-žínkou,
obejmu tě v řadě před benzínkou,
závidět ti budu, sladce spící
v zácpě před Humpolcem na dálnici.
Vyplní se všechna naše přání,
budeš velká on-line off-road paní,
tvé pomněnkové oči
najdou místo k parkování,
sklopíme si opěradla
k milování.
Pak v hodině, kdy poslední tramvaje už cinkly,
zapnu pro jistotu všechny čtyři blinkry
a se vzpomínkou na tu polstrovanou něhu
zaboříme hlavy
do airbagů.
Vozíky se štěstím
Kdysi jen nevlídné předměstí,
dnes řady vozíků na štěstí
čekají na tebe, lide.
Každý tu své štěstí sbírá,
všem je společná víra
že na nás něco zbyde
stihneme-li to ještě...
Omýván kapkami deště
vůz plný štěstí se do vozu zvrátil.
Upozornění
Romanu Jakobsonovi
Zásilka,
která Vám byla doručena
spolu s tímto upozorněním,
byla nedostatečně
vyplacena.
Chybějící doplatné Kč 8,40
vylepte
v poštovních známkách
na příslušném místě
tohoto upozornění
a vhoďte do poštovní schránky
nebo předejte doručovateli.
Oxymorická
Mrtvé labutě dozpívaly
a spokojený Čech Vilém na chvíli odložil
zborcenou harfu.
Vojáci mírové mise zaparkovali
mírové tanky
a pijí dietní coca-colu
z čistých ešusů.
Čerstvě rozešlý
se zazobanou přadlenou,
jejíž cituplnou žárlivost
jsem nedokázal opětovat,
píšu tetě srdečný e-mail.
Pan profesor
zemřel nečekaně
po úspěšné
operaci srdce
a já sedím
v hospodě inteligentů
a chlastám proti žalu.
Hostinský,
typický zdravím kypící padesátník,
s láskou sbírá prázdné sklenice
a jeho šťastná žena
posilněna alkoholem
obsluhuje stůl,
kde se k sobě nenápadně tisknou
rozumný Američan
a hezká Němka.
Varianty existence
Jsem slunečník ve sklepě,
co slepě
do tmy mžourá.
Jsem čtvrtý kolo tříkolky,
ucpaná roura.
Jsem tlustá masařka
uvízlá v těstu
na vdolky,
jsem šedivá příloha k městu
hlavně pro holky.
Jsem smrad ze spálených jater,
zoufalec jako z Lorky,
vodovod do prázdných pater,
jsem stěrač u ponorky.
Jsem slizká špína zažraná v nehtu,
líbesbríf psanej morseovkou,
placatej ježek pod škodovkou,
jsem hrabě, když zrušili šlechtu.
Jsem žvejka,
co kouká dolu
ze spodní strany stolu.
Mámino mládí
Když má máma měla málo roků,
poslouchala ráda hudbu kroků.
Ty však svoji hudbu rázem utly,
když slyšely valící se šutry.
Zdalipak ty šutry taky brouky
zavalí, co cvrlikají z louky?
Jiní zase shora, z krajů zimy
zazpívají obkročnými rýmy.
O tom, čí co je a není vina,
bude večer zpívat luštěnina.
S další písní snese se k nám dolů
s kamarádem jeden z apoštolů.
Moje máma, ta před mnoha roky
celkem ráda poslouchala kroky.
V tom ostatním byla velká síla,
to už tenkrát taky pochopila,
poslouchat však tyhle kroků soky
směla jenom, když se dovolila.
Pracovní stůl
Ty knížky jsou všecky z knihovny
a obálky přinesla listonoška.
Květiny venku být nemůžou
a vázu, tu mám od Filipa,
ponožky sem nanosila máma
a časopisy chodí samy od sebe
Posmrkané kapesníčky mají strašně dlouhý
poločas rozpadu
a prach má původ v erozi vzdálených hornin.
Já za ten bordel fakt nemůžu!
Porod básně
Zná to snad každý
no, každý asi ne
být prostě sám
a skrz okenní rám
sledovat venek
bez myšlenek
bez naděje na báseň
a na únavu
plavu
Tak rád bych na vor poezie
šlapou mi na prsty
šup zpátky!
Venku chčije
Nepřijat za člena posádky
koketuju aspoň s boží podstatou
s vodou na plicích
a prenatálním veršem na půl cesty
bez záchranné vesty
prosím nebe
jenže to je marod s prostatou
Inteláska
Miláčku, jen pár slov ke včerejšku:
nezapomínej, že máme oba vejšku!
To, co jsi včera předváděla,
byl jen prachsprostý diktát těla.
Tohle se dělá?
Takže laskavě pro příště,
abychom měli jasno, vílo,
ty kotouly, nebo co to bylo,
ty si nech někam na hřiště.
Já mám hlavu
na vzorečky, ne na tvoje stehna,
kde ses to vůbec naučila?
Mám si snad myslet, že jsi běhna?
Dobře, já beru tvoji postavu
a uznávám, že existuje síla,
která působí, žes mi milá,
ale tohleto tedy ne!
Jistě jsi svéprávná žena činu
a sama víš nejlíp, kam dát kolena.
Jenže já se pak bojím pod peřinu!
Nechovej se jako střelená,
jestli si nedáš hormonální pauzu,
nebudu doktor,
skončím ve cvokhauzu!
Posloucháš mě vůbec?
Víš, že mluvím?
Lezeš po mně zas jak anakonda,
z toho kouká další hlubin sonda
Počkej, takhle zůstaň!
Proč asi, ty se ještě ptáš?
Mezi nohama – koukni, co tam máš!
Pravý úhel!
Intonace
Co se mi líbí na ženě?
Že dřív než „ano“ řekne „ne“.
Co mám na ženě vážně rád?
Že tím svým „ne“ spíš myslí „snad“.
A co je na ženě zapeklité?
Že říká „snad“, když myslí „chci tě!“
Povzdech
Nechtěl jsem přiznat
co každý už o mně ví –
že pravda o lásce
se vždycky nezjeví
a proto musí zbytečně mnoha slovy
říkat, co stejně slovy se nevypoví
Láska
a mlčení
se do věku nepočítá
Stárnu
a těžknu
a čím dál hůř se mi lítá
Sídlištní nokturno
Studená tma a výška vtáčia,
teplo z člověka a ja v ňom.
Sny sa mi už do spánkov tlačia
a panbôh stráži tento dôm.
Vo výške tiež sa blížim vtáku,
do oken, letiac, vrážam hlavou.
Šepká sa mliečnou Bratislavou,
že Bôh môže bývať aj v paneláku.
Rozloučení
Až půjdeš spát,
na zápraží nasyp zbytek od večeře,
to kdyby přišel zase v noci ježek.
A na lavici polož růži -
to kdyby přišel básník.
Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz
Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7 a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts
Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.