Trapaslíci - kapitola první

Kapitola první,

kde se tak nějak všeobecně dovíme, o co tady půjde.

 

Onoho rána křičely ztytulních stránek Zítrapasu palcové tytulky:

„Kolosální úspěch Maxima Poberta!“

Na různé úspěchy svých kolegů jsou trapaslíci do té míry zvyklí, že když o nich slyší, vydají nanejvýš letmé, mírně obdivné mlusknutí. Jejich pozornost vzbudí pouze takové případy, které jsou něčím nové a při nichž některý trapaslík uplatnil dosud nevídaný objem ingenia. Třeba když tenkrát Klampač začal točit reklamy na prací proušky, bylo ztoho hotové pozdvržení. Něco tak báječně trapného už tu dlouho nebylo. To zjeho hlavy pocházel nápad na toho chlupíka, který přijede vterénním autě domů, na důkaz lásky předá své mámbohuželce propocené tričko a ona mu ho na důkaz lásky okamžitě vypere. Když to trapaslíci viděli poprvé, plácali se do kolen a vykřikovali Klampačovi „hip hip hurá“. Jenomže pak se ukázalo, že mu buď došla šťáva, anebo soudnost. Opilý svým prvním úspěchem, začal točit jednu reklamu na prací proušek za druhou, byly sice všechny trapné, ale žádná už tak neoslnila svou orangutalitou. O Klampačovi se proto začalo ve spulečnosti znovu mluvit, až když přišel sreklamou, vníž si slabomyslný Richard umýval každou polovinu hlavy jiným šampiónem.

Co se to mohlo tak podařit Pobertovi, že o tom dokonce píšou vnevimách?

Co vám budu vykládat, Zítrapas šel na dračku. Kupovala si ho i intelata, která se normálně bliváru vyhýbají, kupovala si ho i úplně nekulturní hospodina, která jinak nečte vůbec nic a spukojuje se skonzumací trapnosti ztelevrze. Už před obědem byl Zítrapas vyprodejný a těm, na které se nedostalo, nezbývalo než ho číst vtrvájí přes rameno šťastnějším trapaslíkům, což bylo sice trapné jen trochu, ale trapaslík umí být vděčný i za málo.

A Pobert skutečně zabodoval. Při své cestě do Jižní Kikiriky se sešel se svým pronějšekem Patosem Gallinou Cherníbezem a před kamerami celého trapasličího světa spolu slivnostně podepcali trapakt o vzájemné spoluprci při vymýšlení trapasů mezinárodního kalibru. Autorem článku byl Pisálekl, známý svou schopností čtenářsky zdramatizovat i sušení hub. Takřka vteřinu po vteřině zaznamenával, jak P. G. Cherníbez podepcal za kikirickou stranu dokudement a podal Pobertovi ceremoneyální kohoutí brk, jejž pro takové příležitosti uchovávají kikiričkí trapaslíci už od dob starých Flinků.

Pobert se při pohledu na brk potutelně usmál, podepcal trapakt a pak – světe div se – uložil brk do vozíku plného jiných podobných kořistí. Všechny kamery se rázem zaměřily na vozík a kodementátoři se překřikovali vkodementářích: „Vážení přátelé, neuzvěřitelné se stává skrtkem! Sobdivuhodnou odvahou přestupuje velvysranec z Eupipi Maxim Pobert tisícileté pravidlo a přivlastňuje si vzácný flincký brk, který byl do této doby součástí kikirických korunovačnatých klamotů a použit byl naposledy roku 1524, kdy jím velitel přístavu vystavil kapitánu Pizzařovi parkovací lístek. A nyní, milí spolutrapčané, nás tato vzácná relikvie navždy opouští a panu Pobertovi nezbývá než ktomuto kolosálnímu trapasu pogranulovat.“

Následovalo několik stran velkoformátových fotografií Pobertova vozíku, který už taktak držel pohromadě, neboť byl po mnohaletém působení Poberta ve funkci eupipského velvysrance úplně přeplněný všemi možnými věcmi. Nejvíc vněm bylo medajlí, nedajlí, řádů a neřádů, pak větší množství drobného nádobí zrecepcí, několik váziček, asi tři dveřní kliky, které měly tu čest být uvolněné, zrovna když za ně Pobert vzal, a všechny zbývající skuliny vozíku vyplňovala mejdlíčka, šampónky a igelitové sprachovací čepice, slánky, pepřenky a stojánky na pirátka, brousky, ubrousky, máslíčka a džemíky, lžíce na boty i pár plastykových kostek pocházejících nejspíš zrestauračních hracích koutků. Všechno to bylo přikryté bílým prostěradlem smonogramem hotelu Hejton.

Prostřední dvojstrana Zítrapasu byla věnována samotnému Pobertovi, kterak pózuje u svého vozíku, třímaje flincký brk, a následoval sním dlouhatánský rozhoror.

Televrze pochopitelně nezůstala pozadu a odchytila Maxima Poberta hned na slepišti. Asi tucet retardaktorů se na něho vrhlo, každý minimálně sjedním asistentononcem, a chrlili na něj své typické podpásky. Na prvním televrzním progromu pak během každých zpráv vcelou pouštěli ten nejlepší zuskutečněných rozhororů:

Retardaktor: „Blahopřejeme, Maxime. Můžeš nám hnedka říct, jaké máš po svém výkoni pocity?“

Pobert: (úsměv do kamery) „Tak cejtím se cejtím se samozřejmě skvěle, jako tuhle sezónu jsem měl od začátku trochu slabší, vlastně akorát na jednom žrautu vLiblyi se mi podařil hetryk, tři stříbrný lžičky, takže do Kikiriki jsem neodjížděl úplně ve formě. Ale naštěstí jsem se docela rychle aklimotivoval, začal jsem zase cvočit a den před podpicem toho trapaktu už jsem byl prakticky schopnej si odnýst na pokoj komplet všechno nádobí odvečeře.“

Retardaktor: „Takže když jsi pak šel kpodpicu, tak to už jsi si věřil?“

Pobert: „Jó, tak to už jsem si to už jsem si docela věřil.“

Retardaktor: „A věděl jsi už, že právě tam dostaneš takovouhle příležitost?“

Pobert: „Tak to většinou nikdy nevíš úplně jako dopředu. Jako že mi daj něco do ruky, to mi bylo jasný předem, a já bych bral i obyčejnou propicku. Ale tímhle brkem mě teda dojeli.“

Retardaktor: „Tos nečekal.“

Pobert: „To jsem nečekal. Ale jak se říká, příležitost dělá polyťuka, že jo.“

Retardaktor: „Tak jo, díky za rozhoror, a běž to někam oslavit.“

Pobert: (úsměv do kamery) „Jasně, díky, já taky díky.“

 

Na obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.