Trapaslíci - kapitola čtrnáctá

Kapitola čtrnáctá,

v níž se Perko zase na chvilku očutne doma a pak ve fest fůju

 

Perko dolezl domů jako sprskaný pes.

„Táto,“ povídá Vohníkovi, „fetko asi není pro mě, byl jsem tam přes hodinu a vůbec se necejtím fet.“

Otec zrovna prožíval s matkou intýmovou chvilku, seděli spolu na gauči, sledovali na rozdvojené obrozovce furtbal a Clistiru a láskyplaně se mazlili s novým ovladařem. Vohník si všiml, že za ním někdo mluví, a tak se zeptal:

„Co?“

„Že jsem byl ve fetku, a nic moc. Bejby tam sice z různejch kostrojů visely, ale nic pěknýho na pohlaď. Třeba ta, co byla natržená na skřipci, měla z toho úplně splesklý prasa a naopak jí vykoukly takový boule tam, jak končej žebra. Říkal jsem si, že na pupendo dobrá, ale jináč… Táto, posloucháš mě?“

„Jasně,“ vzpamatoval se otec Vohník, „jsou v ladnici, otevři si.“

Ale to už se jim do hororu vložila i matka, na jejíž půlce zrovna neprobíhal dějohybný tyjálog:

„V Exku měli akci, osm slev za cenu šesti, víš, těch jejich, slevexů.“

Perko se cítil, jako by právě doběhl z Maratonu do Atén a tam mu řekli, že výsledky bitvy už znají z inturniketu. Chvíli ještě stál za gaučem a říkal si, že když už je tu, aspoň si počká, až se zase Clistira s Corbálem budou líbat. Jenomže tentokrát byla nějaká upyjpáva, asi jak se předpředpředpředpředpředposledně rozešli, takže si celý díl jenom vyměňovali zuřivé esemucky. Za chvíli už to nevydržel a šel si otevřít slevex. Pozoroval blbinky, jak prchají flaškou, a neměl se rád.

Nakonec si lehl na postel a začal pročítat Namukánka, co si šlohnul ve fetku.

„Super extra cvičební progrom pro dokonalý zadeček,“ hlásala první dvojsránka. Na fotografiích tu bylo několik super extra dokonalých zadečků, sumčích i sumičích. Ohmatal se na hyzdích a vzdejchl. Další stádie už byla přívětivější:

„Začínáme s vysilováním, část šedesátá osmá – levý ukazouvák. Čtyři srany zabíraly obrázky různých břemen zavěšených na levém ukazouváku jednoho výstavního, přímo trofejního namukance. Na dvojsraně uprostřed byl další podobný naležato. Vycepsy měl stejně velké jako hlavu, jeho prasní svaly mohly sloužit jak přístrašek pro někoho menšího a celkovým vzhladem připomínal Corbála z Clistiry. Perko si představoval, že takovýhle chlup má jednu bejbu na každém svalu, a kterou chce, tu svalí. Pak si vytáhl kalimdář a z cvičebních tabulek v Namukánku si počítal, kdy už bude mít svaly jako hrom. Vyšlo mu to někdy kolem stošestašedesátého Dalasu.

Totiž u trapaslíků se to má s kalimdářem tak, že datum se počítá podle dílů akutálních serujálů. Prvního vždycky vychází na pilotní díl a musíc pak trvá tak dlouho, kolik má serujál dílů. Každý televrzní progrom vydává svůj vlastní kalimdář podle toho, který serujál hudlá vysílit, a zavilí příznivci jednotlivých progromů a jejich serujálů se navzájem nenávidí. Většina rodin je ale ekomenická, dívají se na všechny serujály na všech progromech a používají paranolelně několik různých kalimdářů. Vohník a Čudla byli kupříkladu ekomeníci, takže v jejich domáctnosti bylo současně sto třináctého Clistiru, devadesátého osmého Dalasu a šestisté šesté Jdimastije. Intelata používala serujálové kalimdáře nerada, ale co mohla dělat. Většina inteletuálních rodin jela podle dvojky, na kterou se sice vůbec nekoukala, ale jenom někdy, takže jejich kalimdáře se řídily hodnutnými retro serujály Chlupci a chlupy, Tři sta třicet tři přípitků Majoše Zemana nebo Žena se za kultem. Omladina zase měla ráda pitkomy jako Přátelata nebo Comedash?, pro nejmenší trapaslíčata se vydávili kalimdáříky s Teletem Tabýsem.

Perko si zaznamenal tramín, popadl svou laiku a šel ji vyvenčit zase ven, protože tušil, že ho tam spíš potká štěstí.

A nemýlil se – dostal totiž hlad a porozhlédl se po nějakém fest fůju. První mu přišla pod ruku provazovna rychlého občůrstvení Vemtaky Frajer Čichn Tukovej.

Uvnitř byl jako obvykle strašný hluk, lovecká vřava a mohutné povzbuzerování chytajících. Vystál frantu až k ohrádce, skočil do výběhu, zkašeně chytil jedno kuře a vmžiku mu prokousl hrdlo. Odměněn byl bouřivým popleskem a voláním „frajer!“.

Přelezl zase zpátky, trochu si odupal boty a odešel vedle do škubárny.

Usadil se kolem dlouhého stolu a pustil se do škubání. Už tam sedělo mnoho jiných hladovejcích, někteří už byli skoro hotoví, jiní ještě tlačili. Uprostřed stál lavor plný peří, který občas nějaký brigádní jelimán odnesl vysypat. Perko měl škubárnu rád, jeho investigmatické nátuře vyholovala ta družná atmosfitiéra, při které se dověděl nejnovější klapy, co kdo s kým, jak dlouho a za kolik, a vůbec co se tak po Pruze šoustlo. I teď jen tak seděl, škubal své kuře a naslouchal staženám:

„Tak prej si už Poprach taky našel nějakou novou trapaskvilici.“

„Poprach? Prasim vás, dyť ten je od kořisťanskejch dýmokrutů, ten by přece nešel do mejlenky!“

„Já to četla v Blessu, měli tam exkluzký fotky, kde von je s ní na repepsi a drží ji za prdel, a vedle tu ruku na tý prdeli měli v kroužku zvěčuněnou a na další stránce ještě zvěčuněnej ten zvěčuněnej kroužek, takže to bylo úplně jasný.“

„To mohla být fotomotáš,“ vložil se Perko se svou znulostí. Ale vykladačka se na něj obouřila:

„Žádná fotomotáš, dyť to vyšlo v Blessu! Tam jsou na to speckyjálisti!“

„Tam jsou právě speckyjálisti na fotomotáše,“ hádal se Perko a cítil, že na sebe upoutal náležitou pazournost škubajícího klokotivu, v němž sluhužel neseděla žádná krásná nežadaná trapaslice.

„Počkejte, to přece nemůžete takhle šmahem...“ ozvala se jiná občinka, „dyť já nic jinýho nečtu! Teda já nečtu ani Bless, já jenom v něm koukám na fotky a nejradši právě na zvěčuniny, protože ty voni vždycky vyberou tak šikovně, že je v nich zvěčuněný to nejlepší.“

„Přesně!“ zahartusil jiný mluvčí. „Vy si nechte svoje urášeky, mlodníku, nevimám rozumíte jak kozy podprasence!“

Dva mladí trapaslíci se zasmáli, z čehož se poznalo, že jsou v puberutě.

Perko si to ale nechtěl nechat líbat:

„Nevimám já rozumím s dovalením líp než všichni v tomhle Vemtaky Frajer Čichn dohromady! A říkám vám, že blivární nevimařina se dělá tak, že se z ostudí vylisuje celobruta, k její fotce na tytulku se někdo přitytulí a pak se k tomu vynalezne nějakej automotanickej článek.“

Muž s kuřetem se ale taky nechtěl dát zlevněně:

„Poslouchej, nejseš ty nějaký intele? Protože všecky intelata jsou proti bliváru zaujatý, a já vám řeknu proč: protože to je jediná věc na týhle hromský zNějkouli, kterou voni nechápou!“

Perko, jak byl v rýži a hladový, škubal takovou rychlastí, že předběhl všechny, kdo tu seděli před ním. Triumfalicky debilatu uzavřel:

„A víte vy, proč intelata blivár nechápou? Protože používaj rozum, a tím blivár prostě pochopit nejde. Na ten potřebujete takovou tu prehistoryckou dementalitu, co měli naposledy kromamonci, pak dlouho nikdo a pak zas až vy tady, škubánci! Až příště budete chtít něco vědět o nevimách, přijďte se mě zeptat na žurnalištickou fekáltu, a ptejte se na docinta Perka Nevoženílka, celobrutu humoris koza, co nafotila Poberta v Panděru, těší mě, já jdu kochat.“

Spulečnost na dračku zůstala úplně zkopernatělá, zatímco Perko vzal své kuře a odešel do vedlejší mastnosti, kde si ho už bez dalšího rozčarování vykochal. Kochání není tak časově náročné jako škubání, takže se v podobných festfůjových provazovnách odehrává většinou na stojáka. Jenom lepší rešťourace nabízejí svým hustům možnost vykochat si své jídlo v sedě a s buvolněným ubrouskem kolem krku.

Perko odsekl na prkýnku pařáty a postoupil do posledního sálu, smažírny.

„Speckyjál,“ poručil zřícenci.

Zřícenec od něj převzal kuře, hodil ho do kádě s obilovým mateřiálem, vytáhl, poprášil speckyjálním kouřením a vymáchal ve strouhoňce. Hotový prefabrokát pak potopil do nefritovací vany. Perko mezitím přelezl k poklidně.

„Jedno Vemtaky Frajer Čichn nefrit speckyjál, noulimit porci hrbolků s tatrmankou a velkou kokotolu.“

„Dováděl jste se něco ve škubárně?“ zeptala se poklidnice.

„Ne. Nějakej cinta tam vykládal svoje nepodlízané názory na blivární stesk, div jsem mu nemusel dát do drážky.“

„Takže škubárna bez příplotku. Chcete to tady, nebo tukovej?“

„Tady.“

„A obslužku nahoře bez?“

„Určitě,“ zaradoval se Perko, že tato burželezní vymoženatost ještě nevyhynila.

Zaplotil jedním z mnoha svých současných prchů a šel si sednout.

Za chvíli přijela pěkná macatá trapaslice s vozíkem plným bramburákových hrbolků a s vědrem tatrmanské omočky, na tácu leželo Perkovo nefritované kuře a už nejevilo známky života. Trapaslice skutečně byla od pasu nahoru oděná jen do rozkoušného vjamce z černého bezu, který se na ní vlnil natolik, až zběžný kukač nebyl dalek podezření, že jsou pod ním dvě. Obslužka postavila kuře před Perka, ale ve stoje už opravdu nedrželo, a vedle umístila půllídrový papírový kelimek, jejž naplnila kokotolou. Karafu pak postavila na stulek.

„Dobrou choť,“ zaculila se a naposledy rozvlnila svůj hulahupský nahoře bez, „a tady máte kupón na čtyřprcentní slevo při příští návšťově kterékoli provazovny Vemtaky Frajer Čichn.

Perko se zaradoval, že má vániční dárek pro tatínka, a uschoval kupón mezi ostatní svaté obrázky. Zkusmo se dívčíči zeptal, jestli by se s ním nechtěla moulovat, ale se smíchem odmítla, že prý to nejde, protože je tranzišuxuatrálka, takže má některé pohravní orkány sumčí a jiné sumičí a že by jim to spolu asi neklepalo.

Perko ji nejprve pochopil a pak se postil do kuřete, které už se s tím nějak smířilo, a olizoval se až za ušima, což upřímně řečeno při trapaslické onatomeji není vůbec vnadné.

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.