Trapaslíci - kapitola desátá

Kapitola desátá,

ve které se z Perka Nevoženílka stává nevimářská celobruta

 

Profiser humoris koza Maxim Pobert ještě ani nestačil pořídně zapít své drátivé vítězství v prasidentských volbách a už vyšla speckyální fotorepornotáž Perka Nevoženílka z jeho slevné kumpání jízdy. Terrifiky byly zapleveny touto poblikací s názvem „Jak jsem doháněl Nejvyššího“ s podtytulkem „k šílenství“ a jako obvykle, když jde o něco hodně trapného, šla na dračku. Deset výstesků si objednala i prasidentská kancela pro svou reprasentativní knikhovnu.

Jediný, kdo nebyl úplně spukojen, byl sám pras. prof. hum. k. M. Pobert, jemuž se zdálo, že se repornotérovi Nevoženílkovi dostává nadměrečné pazournosti na jeho vlastní úkor. Schválně ho jednou pozval na soukremou snídaň do hrdu a bedlivě sládoval nejen co přišlo na stůl, ale taky komu hrdní truksas nalije jako prvnímu číši s kaputínem. A nemýlil se – jako první dostal kaputíno nevimář Perko, prasident Pobert až jako druhý. Rozlítal se:

„Tohle už opravdu, tohle už opravdu přestává všecko! Já nechápu, jak si můžete dovolit mi jako prvnímu v zemi nenalít jako prvnímu!“

Číšnek se brnil:

„Odpusťte, Výsosti humoris koza, ale obvyklý proťukol žádá obsoužit nejprve husta a pak teprve hustitele.“

„No to je no to je naprsto nehorázná nehorázná nehoráznost! Přiveďte sem toho prťukola!“

„Je mi líto, Jasnosti i při zataženu, ale prťukol není živá osoba…“

„No to má taky jediné no to má taky jediné štěstí, protože jinak bych ho zabil!“

Bouřlivou hádanici Perko pilně fotil a v hlavě už mu běžela myšlenka na novou fotosběrnou repornotáž „Má léta s Pobertem“. Jelikož s prasidentem už po odplazení číšneka nic nebylo, nabral si Perko aspoň pár buchtiček, máslíček a džemíků do kapes, aby i rodiče měli něco z jeho slevy, a vypeřil se.

Další nabudky se jen hrnuly.

Z „Trapaslice a moudy“ mu napsali, že chtějí nafotit novou kulekci od Hugo Fugo Bosse.

„Zahroudkář“ si přál jeho repornotáž ze Země živiztelky.

„Penthouser“ chtěl něhotinky.

„Bless“ si přál dosud nepoblikované pikantérie z prasidentských Panděrů.

„Slumíčko“ žádalo něco sžíravého o dětech ze slumů.

A konečně „Roštěnka“ by byla vděčná za fotoserujál z prostředí burželezní mládeže.

Perku Nevoženílkovi šlo všok o profesianální prci až sekundárně, kdejžto primátně se zabýval tím, jak a kde by přišel k nějaké bejbě. Po zkašenostech z kumpáně insektivně cítil, že polyťuka není ta pravá liheň přitažlivých bejb, že do ní vstupujou spíš chlupi, co mají nějaký egocionální problém. Z došlých nabudek se mu nejvíc zamlouvala prce pro Roštěnku, kde už měl beztak známé v psychopatologické proradně.

Zavolal do retardakce a oznámil jim, že to bere. Představoval si to tak, že retardakce svolá hromadu pěkných kostí na kosting a on si z nich bude vybírat tu nejlepší do serujálu a zároveň aby s ním chtěla chodit. Vyrazil z rodičovského kutlochu celý natušený, ani nedojedl svou hrdní buchtičku s džemíkem.

Šéfretardaktorka Bechyně Myška pro něj všok měla smutnou zprávu: žádný kosting nebude, kosti už jsou přebrané a s výtažkou už mají podepcanou exklouzavou smlouvu na všecky fotoserujály v tomhle roce.

„Cože?“ zaúpěl Perko. „To si nemůžu vybrat ani ty do vedlejších roklí?“

„Ne. Scintář s vedlejšími roklemi nepičítá. Všechny jsou hlavní a bude je hrát naše vysoutěžená slična Krysomila Brunetná.“

„To budou všechny trapaslice vypadat stejně?“

„Bude mít různé paruce. Počítáme s vaší schopností prce na pécé, hlavně s Fotošupem.“

„To snad ne! Mám taky nějakou repornotérskou čest! Chci fotit dívčača v terénu, ne je skládat ve Fotošupu!“

„Pak je nám líto. Přece víte, že celý náš častopus Roštěnka vzniká v pécéch.“

Perko byl zoufalý. Zkusil poslední záchrnutou nit:

„Ale mně péc spadla, starý pécař není doma a mladý to neumí!“

„Nevadí, zavoláme na ajťáčka, ten do toho dá čtyři ramy a už je to hotovo.“

Perko Nevoženílek byl zdrcen. Zdvihl uplkané oči k šéfretardaktorce a zeptal se:

„Ta Krysomila Brunetná… nevíte, jestli je žadaná?“

„Můžeme se kouknout na Fejkbuch.“

Myška zasedla ke kompu a vyklovala své zhaslo. Ukázalo se, že slična Brunetná při poslední akutalizaci dnes v sedm hodin ráno žadaná nebyla, jenomže teď už bylo čtvrt na devět. Do konce aukce zbývalo deset minut.

Perko přece jen pocítil záblesk naděje.

„Není inlajn?“

„Je.“

„Pusťte mě k tomu!“

Perko zasedl do šéfretardaktorského křesla a napsal Krysomile:

Čauky. Jsem tvůj nový dvorní fotogróf. Jsi ještě furt nežadaná, nebo už to není akutální?“

Odpověď přišla za vteřinu:

Ahojky. Díky za nabudku, ale už někoho mám, přes Kup ihned. Ale vemu si na sebe číslo.“

Perko se zlomeně zvrátil.

„Tak nic. Tuhle prci neberu. Nemůžu ztrčet svoje vzáctná mladá léta v neprskpektivním jóbu. Máucta. Jo, a tu psychopatologickou proradnu taky vražte někomu jinýmu, o další vrtuální sličny nestojím. Stejně vím, že jste všechny ty dopusy psali sami!“

Šéfretardaktorka Bechyně Myška nebyla mocná slova. Vmžiku pochopila, že už před ní nestojí ten uťápnutý, zakomplicovaný stádent žurnalištiky Perko, nýbrž osoba docela nového sebezvědomí, nevimářská celobruta Nevoženílek, která už si nenechá věšet budliky na noc. Přece jen to ale byla trapaslice ostřelená, u níž záseky nikdy netrvají moc dlouho. Správně vychmátla Perkovu slabou strunku a brnkla na ní tak elegyntně, jak uměly trapaslice naposledy za Balžoka:

„Nerada přicházím o vaše služby, sličný panici, ale míníte-li, že vám někde pšenka pozlátne lépe… Snad v klubu svobodných matek byste mohl zkusit šoustí.“

Za ten úsměšok, který po ní Perko na odchodu vrhnul, by se nemusel stydět ani Džem Bund, ani Čak Nárys. Mohla být ráda, že svou salónní impertonechci neodnesla zubama.

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.