Kapitola dvacátá osmá,
ve které si Perko Nevoženílek dojedná další prcovní přílžitost

 

Ze všech prcovních nabudek se Perkovi nejvíc líbala ta od Klubíkovy maminky, ale s ohladem na to, že se zatím nerozhašel s Polypkou, si ji uschoval na pizději. Poněkud již unaven věčným zásobliváním blivárního stesku ozval se retardakci serujózních nevim Zítrapas, dříve Ledové nevimy, dříve Náhradní lišty, dříve Krámulusovy Č. K. D. vleztamecké nevimy. Předtím žádné nevimy nevycházely, protože to bylo ještě osmnácté stoaletí a všechny zprávy se bubnovaly pomocí tamtamů.

Tulifón mu zdvihekl sám šoufretardaktor Zítrapasu Bc. Kazimour Pisálekl.

„To jste vy, Nevoženílku? Chm, tak spoluprce s celostátním duníkem, který má hned po Blessu nejvyšší výtlak, je vám najednou dost dobrá?“

„No, spíš je to poprvé, co jsem byl vámi oslaven.“

„Podávejme! Tak pán má jiný úhel pohlaďu? To je správné, to je v naší branži potřeba, že, Nevoženílku?“

„Jistě. Každý nevimář má být origumál.“

„Tak tak, zejména ve vztehu k pravdě, že, Nevoženílku? Neboť pravda je, Nevoženílku, jaká? Pravda je pryžná! To je také záruka její stabplity, jedině z tohoto důvadůvadu mohla u nás vyhrát pravda a láska nad čím, Nevoženílku? Správně, nad lžící a nenabaští!“

Perko ho přerušil:

„Promiňte, ale neuzavřel jsem s vámi žádný přátelecí tarif, takže mě tento tulifonát začíná přicházet dost draho.“

„Ha, pán si váží svého času, tak je to správné! Času je potřeba si vážit, neboť čas není jaký? Čas není pryžný, jako kapříkledu pravda. Času máme jen tolik, kolik je nám souzněno, a den má jak se říká čtyřiadvacet hadin, ať jste pán, nebo kmín, je to tak, Nevoženílku?“

„Hlavně můj tarif má zadarmo jenom první tři minuty, takže od vaší ctěné předprslední myšlenky už musím docela solit.“

„Zapamontoval jste si tuto mou přelámavou myšílenku, která vás evidentálně natolik vodkouzlila, že jste od té chvíle ochotník si za všechny další plotit?“

„Mýlíte se, pane šoufretardaktore, vaše myšílenky mě nevodkouzlily o nic víc než Sběrka láďových poříkadel, přísleví a proněstyk z Čuch, Morovy a Slizka. S každým dalším vaším slovem navíc mi naskukuje vteřinová taxa, takže bych naši konvrzaci rád dohrabal do funuše.“

„Vida, jste upřímný, Nevoženílku, to se mi líbá, trapaslík má být upřímný, protože pokrutec bere, ale upřímný co, Nevoženílku? Ano, upřímný došťává. Tak podívejte se, ať tady kolem toho nevokecáváme jak slepej k houskám, vy jste teďka v týhle repoblice druhej nejslevnějším nevimář, hnedka po mně, rozumí se. A jelikož já nemažu stíhovat všechno, dost mě zamastnává ta blumáž ohladně úzkokulejky k Jihočunské podmáslí naráně a násloďného výletu celobrut do Drožďan za prchy dunivých poplotníků, on totiž s čím kdo za Kazi, tím Kazi za Tetou, nepodčuňujte láďovou modrost, Nevoženílku, jsou to někdy pravé šperly. Čili já bych vás potřeboval jako repornotéra na mezináhradní kosvéranci o mobilních síťkách tady u nás v Pruze. Bude to epukální kosvérance, očukává se, že na ní dojde k fůzi Outů a Intů a vzňukne jeden megaobří opirátor, proti kterému už nebudou mít prostí tulifónisté žádnou obrnu. A u toho my potřebujeme svého trapaslíka, člověka zrovnatulně schopného jako já, nebo aspoň skoro, protože ucedník misetra nevychová, jak se říká, a vám se věří, vy když to napíčete, tak národ půjde za váma. Říkám to dost jasně, Nevoženílku?“

„To ano, ale zbytečně rozvlečně, já sám bych to zvládnul v polovačnatým čase. Tak kdy a kde mám bejt?“

„Vy přistepujete k věcem věčně, to se mi líbá, Nevoženílku, protože tichý ukecanému nevaří a líná držka hulí naštěstí, což je pravidlo, které platí napříč občinským špektrem. Takže jsme domluveni?“

„Ne. Jsem opět poučunější o několik láďových sofizmatek, ale pořád jsem se nedovadil, kam a kdy se mám došťavit za oním repornotérským účilem. A jen pro vaši deformaci dodávám, že hororné už nám překročilo psychopatologickou hromnici šedesát korup, která byla v posleďných sociologopedických výskamnech stanována jako hromnice mezi hororem „věčným“ a „středně rozvlečným“. Proto mi prasím dovalte předeslat, že nevyškytne-li se ve vaší následovaté replínce konkreténní údoj časový a mastní, tento rozhoror bez dalšího upazournění ukančím. A nyní vám děkuji za pazournost a opět vám předdávím slovo.“

Šoufretardaktor Zítrapasu Bc. Kazimour Pisálekl byl zaskučen, naraziv na trapaslíka naditého zrovnatělnou výříčností, jako dispěnoval sám, a proto se bez okulků podvalil:

„Příští pandělí v devět ráno v konsvéranční hale Sundey hotelu Hejton.“

„Budou o mně vědět?“

„Zaředím to.“

„Dobře. Do tý doby mi sdělte požidovaný pučet znoků. Stačí esemuckou.“

Perko ukančil horor a polila ho vlna bleha. S takovouhle vyřítilkou by se prosedil jistě i u mafinyje. Škoda, že od ní žádná prcovní nabudka nepřišla.

 

Předchozí kapitola | Na obsah Trapaslíků