Trapaslíci - kapitola dvacátá šestá

Kapitola dvacátá šestá,

v níž se Perko Nevoženílek dovídá vařejné mrnění

 

Perko Nevoženílek udal všechny svoje fotogrófie z cesty na Sejshelly, z nichž nejpůvábnější bylo šupinové foto všech člunů vyšutrovací komice před drožďanským Zwrnklem, popadl Polypku a mávl na taksyk.

„Mizeryková ulice,“ poručil šofarovi.

Taksyk byl od šumáku až po zadek opravdivý atomobyl s mnoha různými fujkcemi. Uměl si sám otevřít okýnka, když mu bylo vydro, spištěl sirénu, když se couvalo k překožce, a spištěl stěrače, když bylo potřeba někoho setřít. Polypce se tu líbalo, hlavně široké zadní sedadlo, které shladila vhadným ke kampusu-sempusu.

„Už jsme si dlouho nezahráli,“ lísla se k Perkovi.

„Vždyť jsme byli furt mezi trapaslíkama,“ mrnil ji.

„Tak teď jsme jenom mezi jedním trapaslíkem, co ty na to?“

„No…“

Perkovi sice mimovděk začal stoupat peníz, ale přece jenom měl zábrny. Z dilynatu ho zachránil sám šofar:

„Tak co říkáte tý polyťuce?“

Perko se nechtěl honem prozrodit, a tak zamlžel v polyťucko-nevimářské řeči:

„Situace je skútočně alemrující, ale myšílím, že je zatím předčesno sudit nějaké závary.“

„No tak jedna věc je jasná každoprdně,“ objasnil šofar, „všichni jsou dobylové, co vy na to?“

„V jistém syslu si dokážu předšťavit toto hodněcení jako akcepínovatelné.“

„Ale víte, kterej je dobrej? Ten Zvoka Můra!“

„Ano, proti němu nelze vznést jediný protiargudement.“

Perko zavzpomínal, kdy naposledy slyšel o popelárním šumátorovi Zvoku Můrovi, a zjistil, že o něm vlastně slyší děs a dýně. Dokonce se občas v stesku objebili špekulice, že by se jednou chtěl ztrapnit natolik, aby se mohl stát trapaslickým prasidentem.

„Protože von to má v hlívě srovnaný,“ pokrčoval taksykář, „von vidí do všeho, skoro jako Pobert, jenomže eště víc.“

„Táta říkal, že Zvoka Můra je taky dobyl,“ namítla Polypka, vymrnivši se ze zajetí Perkovy ošule.

„Není,“ trval na svém šofar, „von to právě nemá zapotření. Von už má nahrobáno, jak dělal u popylářů. Vono v těch popylnicích se nahrobou pěkný věci. Dyť von je v podstátě náš první popelární polyťuk!“

„Táta byl taky popelární, než začal něco dělit,“ nedala se Polypka, zabořena v Perkovo břišní svilstvo poněkyd huhlajíc.

„A táta byl kdo?“ naježil se šofar.

„Táta je Berka Poprach, minišplh frrnancí.“

„Aha, tak to mu vyřiť, že je taky dobyl.“

„Ale on to ví,“ nedala se Polypka vyvést z konšuptu. „On tam taky kvůli tomu šel, aby si něco dobyl, jako všicky.“

„Zvoka Můra ne, to je můj favoryk.“

„Táta říkal, že Můra lobuje za prosezení zákoně, že všichni popyláři budou brát ploty jako posranci.“

„Hele, tátovi spíš vyřiť, ať se nesere do Zvoka Můry, a radši ať kouká konečně sestavit vyrovnanej rozfrčet. Po hospodách už se šuká, že příští rok bude zase rekurdní schůdek.“

„No jasně že bude,“ vležel se Perko, aby to Polypka měla pohadlnější. „Vždyť negatyvní ekumenická byelance je záruka pokrku. Víte vy, kolik trapaslíků je z toho schůdku živo? Já sám vím minimálně o dvou.“

„A že já z toho nic nemám! Mně se akorát furt zdržuje benzym. Zvoka Můra tuhle říkal v televrzi, že kdyby on byl minišplhem čehokolík, všecko by se zlevnilo. Benzym prej nejmíň o polovíčku, protože Můra má nějaký známý v Lusku, nějaký ty rupný byrony.“

„Kde by vzal Můra v Lusku rupáky? Vždyť ani neumí lusky!“

„No a? Čunsky taky neumí, a má tu známý.“

Perko zabořil prsty levé ruky Polypce do koštice a odpověděl taksykářovi:

„A já vám říkám, že Zvoka Můra je normální popelista.“

Polypka se tak zabrala do kampusu, v němž už se dostala až k fázi sempusu, že ji polyťucká debilata rašila.

„Nech ho bejt,“ poručila Perkovi, „máš lidi, co věří na Ježižka, tak proč by jiný nevěřily na Zvoka Můru? Radši se soustřeď, brzo tam budem.“

Ale šofar se nenechal přemlouvat, aby to pro větší úspach jejich kampusu-sempusu vzal oklikou. Vozil je Pruhou tak dlouho, dokud ze zadního sedadla neuslyšel Polypčino průnikavé:

„Je tam!!!“

Což vždycky znamená, že hra je dohrana.

Za delších deset minut už vystepovali před domem Nevoženílkových v Mizerykové ulici, Perko zaplotil taksykářovi tři a půl tisíce korup a vešli do brnky, na níž visela nově přidrátovaná cedulka.

 

 

Soukremný můjetek.

Slevný nevimář Perko Nevoženílek není doma,

půjčky nepoškytáváme, hrdní máslíčka a džemíky došly.

Dýkujeme za prchopění.

 

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.