Kapitola dvacátá
o tom, jak Perko s Polypkou přežili návšťovu mastného úvředu

 

Po prohlídce rozvrzali koně a dojeli na námastí kbudově Mastného úvředu, aby se poptali, kam můžou vrtit ukradené koně. Vrtný je poslal do šestého patra, kde sídlil odbar krádeží a návrtů. Zatikali na dveře a vstoupili. Zřízenka si zrovna pylovala nechty, aby dobře rostly.

„Dobrý den,“ začal Perko podle bonmotu, „my jsme přišli vrtit koně, které tady slična ukradla.“

„Co? Koně? To musíte kpolehyni Navrtilové, ta dělá J-Ň.“

„A kde sídlí kolehyně Navrtilová?“

„Teď má doválenou.“

„A kdy se vrtí?“

„Jak ji znám, tak ta už se nevrtí. Ta už se určitě dovrtěla a teďka zhluboka odduchuje. Násladkem čehož se jí doválená plynule přelije do mateřské doválené.“

„A vy byste nás vyřádit nemehla?“

„Nemehla. Já dělám T-Ý.“

Polypka se vležila:

„Ale ti koně jsou valaši, to je od V.“

Refretka nadskočila vtakovém šuku, že si opylovala i kus dekiltu. Hned se začala opršovat a křičet:

„No to se mi snad zdá! Vy si snad myšílíte, že já tady nemám dost svý prce?! Sem furt lidi něco vrcej, jak je hryže svědění, nebo když to najdou kradený vpozískalosti, to máte den co den troupky, trváje, tiskety, tlamiče, ťuhýky, úplotky, ústraky, vejskový figuríny, ačkoli to by měla dělat Vylyzolová zE-H, vysokozběžný vozejky, želézničí vagýny, vzdecholodě, V1, ačkoli to patří taky Vylyzolce, poněvadž se to čte fau ajc, warburky, WC mísy, vycpaný wombaty, xylofény, xeroxy, i když ty by měla dělat Navrtilová zJ-Ň, protože se jim správně říká kupírky, no jeden Slivák, co u nás ani není hašenej, mi sem dokonce přived ťavu, že ji ukrad u cirkusu a teď nemá na žrádlo! A já to nemohla na nikoho přehodit, protože vembloud je taky moje agenda! A vy si sem teďka přídete a nesete koně a děláte si znich valachy, jenom abych si já ani nestyčila opylovat nechty! Co je tohle za život, já chci zpátky do kombiné, zaříznout, pověsit, zaříznout, pověsit, zaříznout, pověsit, a nemuset se snikým vyblbovat!“

Zřízenka se rozplkala a na Perka a Polypku dolehla celá tíha osudu lidí, kteří po lekvidaci kostileckého masokombiné přišli o místo a veškerou životní jistotu. Usoudili, že bude humárnější, když si ukradené koně nechají, než aby jitřili už tak dost pocukané nervstvo paní refretky. Potichu se vyplžili zkancely a cupitali chudbou ke schodišti. Když už se rozmyšíleli, kdo koho schodí první, přisupěl knim zdolapřitloustlý úzedník vbílé ošuli a černých kudrnatých vlesích. Aby jim nahnal aukorytu, spustil banditskou:

„Co tu pohlídáváte? Tohle je můj Mastný úvřed, já jsem tady starošťák, a to tady o sobě nemůže říct každej!“

„My jsme chtěli vrtit kradené koně, ale přítemná paní refretka se právě pylovala a nechtěla nám vyjít vstříc, zatímco příslyšná paní refretka Navrtilová se zrovna pokouší otěhutnět a nemá na nás čas.“

„Já jsem jí akorát šel pomoct,“ přiznal se snědý starošťák. „Tak aspoň sváma vyřídím ty koně. Pojďte ke mně.“

Zalezl je do jiné kancely, vyzďobané sbírkou diplenů. Viselo tu sedmé místo vokrasném příboru v házenové, čertofikát o zavadění nejrychlejšího intyranetu světa a zarumovaná potvrzání o uzavření pirátnerství sobcemi Vivrheľovo na Slivensku, Międzidupki vOpilsku, Hogytámesztyepűvő vMrďarsku a El Papullo vHyňdurasu. Nad tím vším se trčil prapor smastným znakem Kostilce nad Šenými Lasy – bílý kostilec na zlatém poli nadšeně točící lasem, a hvízdnatá vlajka Eupipské uhnije a vedle nich zabodovaný vemtylátor, jenž do nich vprcovní drbě fičel, aby vlály.

Starošťák se posadil a popadl papýr a brk.

„Tak co to máte za koníčky?“ zeptal se už přívrtivě.

„Jsme vášniví hráči kampusu-sempusu,“ odpověděla Polypka, která byla i přes výchovu na eletních šukolách pořád docela blbá. To Perko byl jinačí třída, ten hned pochopil, že starošťákovi jde o valachy.

„Máme dva koně odcizrné zmístního masokombiné při útěku Jábašty a chceme je vrtit,“ doplnil její odpověď.

Starošťák pokrčoval ve výsluchu:

„Co je to za rasa?“

„Jsou to tažné koně,“ vložila se zase Polypka, „vždycky na podzim táhnou do teplých stájů.“

„To není žádná kategorila,“ ohradil se výsluchatel, „mluvte jasně vbiologistické termálogii.“

„Jsou to hnidáci,“ zkusil Perko uplatnit svou schopnost rozliškovat až dvanáct barových odstínů.

Starošťák upadl do nervozky:

„Nedělejte si ze mě srandu, přece víte, co je to ras koně! Je to klidrubáš, lilipucán, stříbrná apalíza, šetlanský penny, nebo co?“

Perko se bezradně podíval zokna do parku, kde se oba koně zrovna unaveně převalovali ve stínu a vtom ho napadlo:

„Jsou to koně Převalského.“

„No vida,“ zaradoval se starošťák a zapsal to brkem, „na mě si nepřijdete, já jsem se něco nakrad koní, kruci, sbráchama jsme měli gang Postrach Oravy. Tak jo, to je všecko. A nezlobte se na Semjonu, ona je vážně přeprcovaná. Teďka trapaslíci vracejí takovou hromadu věcí, a ono se ještě kolikrát zjistí, že to vůbec nebylo kradený, že to je prostě milodar, no hrůza. Ale ty koníčky my prdáme, aspoň ztoho něco kápne a budeme moct trochu zvětšit Šunkovu suchu.“

„A je to opravdu Šunka?“ zanedůvěřoval Perko.

„A kdo by to měl být?“ podivil se starošťák.

„Připomínala mi spíš Obžerství zNeřeští vKiksu.“

„Copak já vím, můžete mít pravdu. Jestli tomu Majzlovi seděl Šunka nebo nějakej Obžer, to já nemám čas sládovat. On taky mezi náma Majzl není žádnej Mikulášelo, on to tak dlouho prasil, že nakonec zdvoumitrovýho páskovce zbyla ta figurka, co jste viděli. Vůbec bych se nedivil, kdyby Šunku netrefil a místo něj vytesil Obžera. Tady mi to podepičte.“

Perko sáhl po brku, ale musel se natáhnout, protože bylo na řinčízku.

„To víte,“ usmál se starošťák lišácky, „teďka po tom Pobertově kousku vKikirice se už brka radši přikovávaj. A já jsem navíc zbranže. Ták, děkuju, tady máte moji vozítku, kdyby něco.“

Na vozítce si Perko přečetl: „Krádežo Lakatoš, starošťák“.

Podal oběma ruce, na Perka vyšla pravá. Zatřásli sním a vypuklinkovali se.

Vparku si ještě naposledy poplácali valachy a šli na vlek.

 

Předchozí kapitola | Na obsah Trapaslíků | Další kapitola