Trapaslíci - kapitola dvanáctá

Kapitola dvanáctá,

ve které Vohník Nevoženílek synovi dobře poradí

 

Vohník a Čudla Nevoženílkovi se tou dobou stali nejslevnějšími obivakeli své ulice, která se jmenovala Mizeryková, protože tu kdysi stávala jediná kovárna ve městě, kde byli ochotní kovat mizerné koně. Mezi trapaslíky totiž odvěků panoval kult koně. Dobrý kůň byl to první, co si každý trapaslík koupil, jakmile přišel k troše prchů. Potom se s ním jezdil předvádět na věrnysáže, opary a repepse nebo se prostě jen tak projížděl ulicemi sem a tam a rozvarně řehtal na sličny. Extraktřída trapaslíků, z níž se v poslední době stala hajsosajty, mívala zpravidla lukflusní koně potažené pravou kůží a s vynikajícným pérováním z páva, takže zevnitř skoro nebylo poznat, jestli kůň jede, nebo stojí. Jedině když stál na zadních, tak se to poznalo i vevnitř, protože všechny skloničky, porcelám a ostatní vybabení se hrnulo dozádě. Burželezie, z níž se v poslední době stala střední třída, se vozila v koních právě že prostřední kvality, na nichž oceňovala hlavně dlouhou živost a velký úležný prstor. No a nejnižší třída, která byla odjakživa nejnižší třídou, ta měla koně špatné až mizerné, většinou z drahé ruky nebo natahané z Ňoumecka, kde je někdo za pár mabek vykoupil na cestě k řízníkovi. Tyhle mizerné koně nechtěl žádný kovář podkovat, protože by měl v cejchu ostudu, takže když se našel v celé Pruze jeden jediný, který tuto díru na trhu zaplnil, měl o živébití postaráno. Jmenoval se Árom Šindele a ostudu měl tak jako tak, protože byl Žind, takže se mu ostatní Žindové smáli, že prcuje.

Mizeryková ulice tedy nežila ničím jiným než Perkovou slevou. Každý měl doma jeho repornotáž z prasidentské kumpáně a proslýchalo se, že má teď slevný nevimář hromady nabudek, že ho chce každý potentot za svého dvěrního fotogrófa, že ho oslovili i z Tajnessů, z Ňůspíku a z Nacionál Pornografik a že má dokonce začít fotit pro Vyplejboj, akorát se sousedé neshodovali, na které straně aparátu má stát. Perkovi rodiče to ostře dementovali:

„Peroušek je samosebou slevnej,“ horovala matka Čudla, „ale zase ne tak moc, aby musel brát všecko. Není žádnej vyplejbojler, aby se nechával fotit něhatej.“

Sousedstvo nicméně přicházelo k Nevoženílkovům v celých zástupech, všichni byli najednou hrozná přítelata a hrnuli se na návšťovu. Vohník s Čudlou pak čelili takovým útěkům jako:

„To máte hrozně pěkně udělanou obivakovací stěnu, kolik vás stála?“

„Vy už máte dělenou obrozovku? No jo, to se pozná, když jsou v kutlochu prchy.“

„Jé, tohle jsou přece hrdní máslíčka, to vám asi nanosil syn, viďte? No my jsme slyšeli, že byl na snídani u prasidenta!“

Když se dost vynadívili, většina požádala Nevoženílkovy o nějakou menší frrnanční částku nebo aspoň o jedno či dvě hrdní máslíčka či džemík.

Jakmile se Perko vrátil z mateřského cintra, vyjel na něj otec zostra:

„Hele, Perko, jsi úspěchanej, to je fajn, ale my tady tím trapíme. Buďto nám budeš muset zaplotit nějakou lepší branku, která půjde zamknout, anebo nám musíš koupit kutloch někde jinde. Prchy na to máš, tak co, a my jsme beztak celej život všecko, co bylo doma, vráželi do tebe.“

Na ta slova si Perko vybavil zejména jeden zahnutý nožík na ryby, ale nechtěl dávnou vzpomínku moc jitřit.

„Táto,“ hlesl, „ty si taky myslíš, že teď fotím pro enpéčko a pro Ňůspík?“

„Co já vím, říká se všecko. Taky že tě chtěj nafotit do Vyplejboje.“

„Mě jo? No to by bylo hodně trapný, to uznávám, ale mně se s tím ještě nikdo neozval.“

„Hele, takhle,“ otočil tatínek na přátetelsko, „máma je vehementálně proti, ale já si myslím, že kdyby někde vyšly tvoje erektický fotky, hnedka by se na tebe nalepila nějaká pěkná bejba, co třeba sama taky fotí erektiku, takže by to zůstalo v rodině a nemuselo by se to nijak rozmatlávat. Co ty na to?“

Perko se zděsil:

„Táto, za prvý ti podruhý říkám, že se mi Vyplejboj vůbec neozval, akorát Penthouser, ale ten chtěl právě fotky trapaslic, ne moje, a za druhý se na mě podívej, copak já jsem poštěva na erektiku?“

„No slůže, tak zajdeš párkrát někam na ty zvětšovací kostroje a vono ti to nakyne.“

„To není tak rychlý, ty jo.“

„Hele, stačí dobrá, vole. Jakmile některá uvidí, že na sobě mukáš, dá si říct. Nakonec co, vždyť dobrý šťabejby můžou bejt i ve fetku.“

Perko si vzpomněl na toho Fordu, o němž slyšel v cintru, a podle vzhladu matky jeho potěmků mu přišlo, že může vést docela spukojený život. A tak slíbil otci:

„Dobře, táto. Já do toho fetka zajdu. I kdyby nic, tak tam aspoň udělám repornotáž. Můžu to pak složit do zrcadlovky, na levý sránce matky v cintru, na pravý otcové ve fetku.“

Jelikož Perko skutečně dostal za svou slavnou prci dost prchů, nevybíral tentokrát nejbližší, ale nejlepší fetko. Naházelo se v překrásném šupink cintru úplně nahoře a referance mělo velmi stříznivé. Prý tam chodí samá smrtánka, polyťuci a zhubatlíci, za hypermici se plotí mujland a v ceně jsou nealkoholistické nápoje v objemu vypoceného potu, osobní trapnér a extra ručník na každý použitý úd.

Perko vstoupil do recypce, kde hnedka seděla první fetnesska. Asi zrovna byla na tripu, protože měla takové sklovité oči, jako ryba, co už se lekla nebo k tomu nemá daleko.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ oslovila Perka slušně, protože to zrovna tak mohl být zakuklený kontroll, který chodí v převlečení za normálního trapaslíka a zkouší zaměstnance, jestli se k normálním trapaslíkům chovají podle bonmotu. Na Perka její nabudka pomoci udělala dobrý dojem, a tak se pokusil celou trapnou záležitost urychlit:

„No, když se takhle ptáte, tak nechtěla byste se do mě zamoulovat?“

Slična vyděšeně rozjasnila rybí pohled a pronesla:

„To jste asi upad na kvadrát a v něm zrovna běžel proud, co?“

Zato Perko se vyděsit nenechal, ostatně stejnou dyťchci vůči němu používala i Pobertova ochromka během krosojízdy, a stejně vytrval.

„Nerozličujte se, prosím vás, prostě jste mi jenom přišla taková podivně nežadaná, tak se ptám, však o jeden trapas víc nebo míň, že jo…“

„Já vůbec nejsem podivně nežadaná, chlupče, já jsem normálně žadaná.“

„A kdo je ten trouba, jestli se můžu zeptat?“

„Do toho vám nic není, ale klidně vám prozředím, že tady dělá vohazovače.“

„Co? Vy asi taky blbě mluvíte, ne? Snad vhazovače nebo vyhazovače?“

„A vy tu děláte co? Vejsluch? Dělá normálně vohazovače na špininku, a jestli máte ještě nějaké debilní otázky, obraťte se prosím na naše oddálení pro sťuk s vařejností. Pokud ne, tak vám děkuji za dotaz a přeji hezký zblitek dne.“

Oči se jí opět zamlžily, ale to neměly dělat. Vzápětí je totiž musela vykulit:

„Tak já bych se tu rád zaprogestroval,“ zaútočil Perko.

„Cože? No to je gól. Tak mi dejte občinku.“

Perko vytáhl občinský průkoz a slična vyvalila ty svoje rybkadla ještě víc.

„Cóóže? Vy jste Perko Nevoženílek, jak nafotil Poberta v Panděru?“

„Těší mě, že vás začalo těšit,“ pronesl Perko se suchým anklickým humerem.

„Tý jo, no tak nejste u nás první celobruta, ale rozhodně nejčerstvější. A víte, že i Pobert občas zajde?“

„Tak se tu třeba potkáme na svéčince.“

„No teda, tak von mi sem přijde Nevoženílek a já ho ani nepoznám, to je trapas.“

„To je úděl nevimářů, že nikdo neví, jak vypadají. Aspoň se na ně tak snadno nedělají atamtáty.“

„A kolik vám ta repornotáž hodila?“

„Zatím hlavně dost starostí.“

„Já myslím jako prchů?“

„Na zamykací branku to bude.“

„No vy jste posrandista. Takže vítejte mezi celobrutami, jdete na sobě zamukat?“

„Tak nějak. Chtěl bych pak příležitostně sbulit nějakou bejbu.“

„No jasně, to každej. Proč myslíte, že se z trapaslíků stávaj celobruty? A chlastat už umíte?“

„To jo, to jsme se učili na šukole.“

„Tak fajn. Tady máte hypermici a můžete na potítko.“

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.