Kapitola osmnáctá,
z níž Perko odvaluje důleživé tajámství

 

V tu samou ránu, jakšeříká, kdy Perko opouštěl Polypčin sten, už mu bylo jasné, že tudy se jeho krky dál ubourat nemůžou. Ještě v přecínce, když si cákal z lavorku vodu na obličej, se Polypce omluvil:

„Dívej, Poly, my dva, víš, ty a já, my jsme… mezi náma dvěma… prostě musíme si promluvil.“

Polypka se vykutala z buraních hovní a jen tak, jak byla, prstě jen tak tak ležmo zavalená do hrubé konopné šuknice, se k němu přitelila.

„Tak povídej, excemente, co máš na srdečku.“

„Víš, já pocházím z takové úplně trapné rodiny…“

„Neříkej dvakrát.“

„…a mám životní sen to někam došáhnout.“

„Tak pokud jde jenom vo to pošahání, tak to ti docela jde.“

„Pochop, já nechci skončit jako nějakej trapnej trapaslík, co prožívá extouhu, když si nese domů našašený šmíráky od kupírky.“

„A co je špatnýho na tom bejt trapnej?“

„Je to trapný!“

„No a co? Jednou jsme trapaslíci, abysme byli trapný, jak nás pánsluh zpitvořil. Kdyby nás zpitvořil jako nedvědy, tak budeme brumlat po lesích, kdyby nás zpitvořil jako klauzky, tak budeme slizký. Teď jsme ale trapaslíci, tak jsme trapný, a proč bysme se tomu měli brnit?“

„Hele – vem si takovýho Mikulášela Bumbaretyho. Taky byl trapaslík, ale přitom veleduch. Nebo Bižuna Nevímcová – trapaslice, ale veleduchna. Toho jejího Blbečka čtou v šukolách dodneška.“

„Ale je to trapný.“

„Je, ale roztamilsky.“

„Nudíš mě, kňoure. Chybí ti humer. Mikulášelo vysuchal nejtrapnější suchu světa, toho Dejvida Kopperníka, kterej stojí úplně něhatej na nějakým náměstí v Itulii a všecko má vidět, prostě trapas. A kdyby si aspoň držel ruku takhle, jako furtbalisti. A Nevímcová, to je škoda slov, to byl vrchol celýho márodního opruzení. Po všech těch „Fidelovačkách“ a „V hájích“ přišel ten její Blbeček jako totální vrchel trapnosti. Jestli se jim chceš poďobat, tak vítej zpátky mezi trapasvlíky.“

Tím posledním babrajským slovem Perka defuňitivně popíchla, aby mu na jejím diskurvu něco nesedělo.

„Poslouchej, tobě je šestnáct, že jo?“

„Pokud dobře pičítám.“

„Ha ha, seš vťapná. Řekni mi, odkaď toho tolik víš o renašinci a opruzení? Dyť ty jsi ve vaku, kdy bys měla odebírat Roštěnku a konvrzat nanejvýš o rytěnkách, vlasovským stajlinku a potěžích s mainstreamací.“

„Co je na tom? Já jsem původem intele, ale vzbořila jsem se proti svýmu burželeznýmu původu a proti bezohladový kořisťanský polyťuce svýho fatra.“

„Ty máš fatra v polyťuce?“

„Že váháš. Celým jménem jsem Polypka Poprachová. Fatra mám minišplhem frrnancí.“

„Cože? A jak ses dostala sem mezi tábority i ty?“

„Fatra mi zaplotil nejlepší šukoly. Nejdřív kikirickou šukolku s intervektivní výjukou ankličtiny. Pak valdrbskou zákulaťku pro rozvoj extetickýho vňoumání. Pak čtyřapůlletý pětiapůljazyčný dívčičí gynézium. A to už mě přestalo bavit bejt fatrovou loutkou. Když proti našemu gynplu jednou Jábašta vyplnila mukáč, utekla jsem k nim.“

„Jsi dočela odvazka, co?“

„Hm.“

Polypka se sviňula Perkovi k nohám a mlaskala ho po hyzdích.

„Slušná práce,“ očuňila je.

„Jo, teďka jsem na sobě poslední dny dost mukal. Mám doma takovej cvočební progrom pro dokonalý zadeček.“

„Ňuf!“ rozzářila se Polypka. „A co tam dopéručujou?“

„Hlavně rozvírat a svírat půlky, nesedat na studený a při džoukingu se koupat do prdele.“

„A ty chodíš hodně to…?“

„Myšílíš do fetka?“

„No.“

Perko vyrozuměl, že si může nahrát nějaké body, a tak odvětil nonšílantně:

„Dost. Mám hypermici do jednoho víajpička“.

„A vzal bys mě s sebou?“

„Jako že bysme tam chodili spolu?“

„Nó, jako že bysme chodili spolu.“

„Počkej, vždyť… vždyť já ještě vůbec nejsem namukanej!“

„A kdy budeš?“

„Podle tabulek z Namukánka mám tramín stošestašedesátýho Dalasu.“

„To je fuk. Pojď, utečem spolu.“

„Neblbni, půjdou po tobě.“

„Po tobě taky, budujlinku.“

„Já jsem tu hust. Nemám fujkci.“

„Máš. Jsi podprceda vicenámostka odbaru pro stesk, karkulu a osvíťu.“

„To mi nikdo neřekl!“

„Když jsi spal, byl tu pošel. Přines rezolucku od ahojtmana, kterej ti vymyšílel tůdletu fujkci.“

„A jak věděl, že ji má poslat do tvýho stenu?“

„Asi podle mýho stenu, ne? Nespíš jsem v extouze vypřikovala tvoje jméno.“

„Není ti trapný se takhle vařejně projávovat?“

„No jasně. Dyť vo tom to je, ne? Já jsem se svým trapasličím osudem smařena. Hele, třeba když byl prasidentem Morek Opilánek, tak mu normálně na jednom vyžírku u Berlyzkoně stoupnul peníz až do hlavy. Ukazovali to i v televrzi a v Blessu to vyšlo na tytulce i se zvěčuninou a se zvěčuninou tý zvěčuniny a na prstřední dvojsraně byla největší zvěčunina zvěčuniny tý zvěčuniny, takže i hodně krtkozrakej trapaslík musel pochopit, že mu to fak stouplo. A když může prasidentovi vařejně stoupnout peníz, proč bych si já nemohla trochu vejsknout do kroku při kampusu? Jó, až budu prasidentka, to si možná dám pozor, abych někde neměla rozpárek navíc.“

„Takže říkáš, že mám fujkci a jen tak se odsud nedostanu?“

„Přesně. Musíme jedině utýct. Neboj, znám jednoho chlupce z máštele, nějakej Horymor Šmik, ten mi za úplotek přichystá dva koně a tramtadá!“

„Jaké se tu dávají úplotky?“

„Chceš to předvést hned, nebo až za měsíční útečné noci?“

„Aha.“

Perko si bláskově spičítal, že už má mateřiálu na repornotáž o Jábaště dost, a že to bude skútočně repornotáž jaksepáří. A tak Polypce na její zběšílí plán kýbl.

 

Předchozí kapitola | Na obsah Trapaslíků | Další kapitola