Trapaslíci - kapitola šestnáctá

Kapitola šestnáctá,

v níž se z celobruty stává táborita

 

Perkovi se neplánovaný úlet do jižních Čuch kupodivu docela líbil. Ze všeho nejvíc ho tišilo, že aktyvyjstické vejsko je složeno ve značné míře z trapaslic, mnohdy velmi pohlaďných. Začalo se mu zdát, že výkopné, jaké pro něj vymyšílel ahojtman, bude spíš odminou než treskem. Jak už bylo říčno, psát o aktyvyjstech je mezi stádenty žurnalištiky obecně povařováno za docela příjebný jób – protestosteranti jsou vesměs veselá, podpálená mládež čistých srdcí, sdílná, intelecí a zakomplicovaná, jež odchází do houfu, aby v něm našla samu zebe. Skoro každý nevimář má tyto mladé idealistyky rád, hlavně takové to hnití z Ukrojeny, kterého se účastní jenom polovlahé trapaslice. Každý prvák považuje za štěstí, když může jako semenárku udělat repornotáž z některé jejich protestosterní akce a v zákulysí si pak se všemi potřást koňadrem.

Zkrůtka a dobře Perko cítil, že napsat o těchto antiglagolistech něco pozityvního ho moc přemáhání stát nebude.

Aktyvyjstický tábor stál na vršku, obehnán hlubokou vodní dýmkou a dřevěnou palisohlávou. V každém rohu měl jednu strášnou věž, na níž po nocích strašili ti, co nemohli s nikým spát. Po celém kampusu pobíhali aktyvyjsté a aktyvyjstky, vytvářeli akty i vejsky a hráli oblíbenou kampusovou hru „kampusu – sempusu!“, která se hlavně u těch starších neomezovala zdaleka jenom na pusu. Perko byl jako u nadržení – o aktyvytáh aktyvyjstů slyšel hodně, ale že by byli až takhle kopulaktyvní, to pro něj byla i jako pro nevimářskou celobrutu nevimka.

Dva pochopytlové se ho chopili a vrhli jej před veliký sten uprostřed kampusu. Byl to takový ten sten, co si ho pronajímají nadnáhrobní spulečnosti, když chtějí uspořádat zahrobní párky pro všechny své podchodní partery. Zde však v párky stenu nestála popravená hustina, ale ahojtmanský trůn v podobě koženého sedadla z jaguára, který byl jistě uloven při nějaké antiglagolistické akci. Na sedadle seděl sám ahojtman, na sedačkách z různých jiných, méně glagolizačních vězidel, se rozmístili ostatní veletelata, některá ještě celá udýchaná z kampusu–sempusu.

Ahojtman promluvil:

„Blotři a slezty, s radostí vám ozňoumuju, že další spanulá jízda našeho protestosterantního tržení skončila opět úsměšně. Dobili jsme vyhlášenou baštu glagolního zřítězce Vé Ef Čé, osvobodili dvě stě devatenáct kuřat a zaječali nevimáře sympatizónujícího s protivnou sranou. S jeho pomocí nepochlubně zvýšíme náš impot fucktor o další lehl.“

Z této řeči, v níž se to hemžilo cizími, najmě laténskými slovy, Perko pochopil, že psychopatologicky vzato je ahojtman těžce zakomplicované intele, které z nedoštětku jiných úsměchů vede alespoň tento svoz socijalové mládeže. Dokázal se do něj vcítit, ba svým způsobem to byl první trapaslík, nad kterým cítil evidentální převahu. Nechtěl se ale uspíchat.

„Předveďte zaječence!“ poručil ahojtman.

Dva odvazáci rozpoutali Perkovi dolní hnáty a dosrkali ho před radu superstarších. Ahojtman pokračoval tyjotrálně:

„Co jsi zač?“

Perko už byl rozhodněn, že si bude při výsluchu počínat jako ten, kdo má na vrh. Proto odrazil útěk:

„Já už jsem se ti předšťavil na bytovním poli, ale kdo jsi ty, blotře,“ dodal posměšně.

„Uf uuff!“ ozvalo se uznale z ekolistujícího houfu.

Ahojtman pochopil, že má před sebou těžného soupáře.

„To si říkáš nevimářská celobruta, když ani nevíš, kdo vede protestosterantské antiglagolizační aktyvyjstické hnutí Jábašta?“

„Víš, my nevimáři se zablíváme jenom tématy, která jsou nějakým způsobem výzňamná…“

„Uuuuffff!“ nenechal ho domluvit dav.

„Máš velkou hubu, jestlipak máš stejně dlouhé pero, Perko?“

Dav odměnil vůdce směchem.

„Nerad bych proti tobě tesil, výzbroj duelemtů má být srovnětelná!“

Dav se zasmál i zapleskal. Vůdce už zuřil:

„Jsem ahojtman služích bojebníků Todor Žižkov, mám ťuťul z matemýticko-fyzikalné fekálty a moji trapaslíci mě berou za slevo! Kdo poslouchá tebe, ty nedostádovaná žurnalištičko?“

Na ta slova dav nadšeně zaharašil zbrněním. Perko vycítil, že přesně teď se může stát pánem situace. Pronesl poklidným tónem:

„Tvá slova už nehřeznou z hlavy, nýbrž z jater, a na vůdce hnití se necháváš příliš unášet egocemi. Přijel jsem do vašeho tábora jako přítele, svázané v měkce polštýřovaném žebřimňágu, zatímco ty tu, blotře, musíš sedět na hrubě tesané soslici…“

Dav spustil nadšenecký bekál a řinčot zbrněním neznal mezí. Ahojtman se neklidně zavrtěl na svém jaguářím sedadle.

„…a proto ti nabízím přítelecí spoluprci. Ať si mně budeš rozkozovat jak chceš, stejně bude na mně, co o vás napíču, a móc bude záležet na mém vlivu, aby to někde osteskli.“

Ahojtman Žižkov vyrozuměl, že má-li si zachovat aukorytu a nedopustit Perka, aby ho měl úplně v hrsti, musí začít vyjedovat.

„Co tedy chceš za své složby, zaječenče?“ oslovil ho s dešpekem, ale marně. Dav už byl na Perkově sraně a jen maličko zahučel.

Perko se postavil z poloprofilu a založil jednu ruku pod klopu kabátu pro případ, že by tento historycký okamžik náhodou někdo dokudementoval. Pak pravil s druhou rukou vztočenou:

„Za prvé a především: budu pobývat ve vašem táboře jako přítele, a ne jako zaječinec.“

Žižkov sevřel rty.

„Za druhé: budu se účastnit vašich akcí, ale necháte mě dělat krycí houf.“

Dav se pousmál, neboť ho pobavil Perkův postřeh. Dělat krycí houf je skutečně mnohem zábavnější než pochodovat podél žebřimňágů za zpěvu Ktož sě množí na ulici. Houfníci a houfnice jsou sice trochu zrnitelnější od políčíje, ale při vzájemném krytí si užijí tolik legruce, že to za to stojí.

„A za třetí si vyberu mezi tvými nežadanými sympatizónkami nějakou, která mě naučí kampusu-sempusu.“

Tentokrát se dav div neudavil, jak Perkovi uploadoval. Zejména mezi nežadanými trapaslicemi to vřelo višní a leckterá už se viděla v Perkově nároční.

Natolik byl už ahojtman Žižkov zkašený vůdce, aby věděl, že teď nemá smysl požidovkům odparovat. Postavil se a zahřímal:

„Ať je po tvém! Využívej našeho pohustinství a přispěj svými, zatím dosti sporými schopnostmi k naší slevě!“

Rada byla ukančena a bojebníci i bojebnice se rozutekli buďto po nějaké prci, nebo dohrát partičku kampusu.

Perko se ani nepodíval na Žižkova a vykročil s rukama v kapsech loudavě do tábora. Když se tak nad tím zamyšílel, skoro už necítil žádný komplic.

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.