Trapaslíci - kapitola třináctá

Kapitola třináctá

o Perkově dobrodružství ve fetness cintru

 

Perko vlezl do předsíně, jíž tu říkali potítko, a přistoupil k jednomu trapaslíkovi, který byl už od pohledu vozba, a co teprve musel mít v papírech! V ruce držel kubelík a do uší mu to empétrojčilo.

„Dobrý den, vy jste trapnér?“

„Ne, já jsem jenom vohazovač. Trapnéři jsou na objednávku. Vy jste tu novej?“

„Vejceméně.“

„To víte, že tady trapnéři nevisej na věšáku. Jsou doma a přijdou, když vědí dopředu. Jestli chcete, já vás zatím trochu skouknu a na příště už si objednejte svýho.“

„Mohla by to být sumička?“

„Nevím, jestli bude nějaká volná. Moc jich není a mezi polyťukama je o ně dost zájem. To víte, když zvedáte a drží vás při tom trapaslice, tak mnohem líp odcházej z těla všecky egoce.“

Perko se nechal vevést do obrovské haly, která mu vybavením i rozléhajícími se zvuky připomínala mučírnu na Křivohnátě. Vohazovač vstupem do sálu překročil i meze familijadrnosti:

„Tak do půl těla, mladej, ať vidíme, co v tobě je.“

Perko si ostýchavě svlékl kalhoty.

„Fajn, a teďka tu horní půlku,“ upřesnil trapnér. To už se na Perka zaměřily zraky několika vysilujících celobrut, protože to vypadalo, že se tu schyluje k trapasu.

Vohazovač ohmatal Perkovi některá místa, kde lze po letmém prostádování trapasličí onatomeje očekával svaly, a rozesmál se:

„Halt kde nic není, ani trapnér nebere. Tak hele, začni se dřevama, tak do půl roku můžeš přejít na železa. Teď si dej padesát zdvihů-kviků, pak třicet lehů-běhů a dvacet schybů-bezchybů a můžeš přijít vedle na špinink. Ouklej?“

Perko kývl a uchopil dvě dřevěné činečky, jež mu vohazovač podával. Zaradoval se, že je dokáže zdvihnout až nad hlavu.

„No vidíš, vono to půjde. Ty seš z který partyje?“

„Já nejsem v partyji.“

„Ty nejsi polyťuk? Aha, tak to mě zmejlila ta tvoje figura. Tak co jsi zač?“

„Nevimářská celobruta Perko Nevoženílek.“

„Jaks honil prasidenta v Panděrech? Tak to byly docela slušný mety, to ti půjde špinink.“

„Oni dost podkovali, takže jsem je stíhal dojíždět.“

„No tak fajn, já už musím jít vohazovat. Tak hezky cvoč a pak se uvidíme.“

Tou dobou už se všichni vysilovači věnovali zase svým kladkostrojům. Kladkostroj je bájný vynález, který využívá udivujících možností trapasličí kostry se různým způsobem pokládat. Každý kladkostroj je jiný, podle toho, jaký klad kostry využívá. V tomto mohutném fetness cintru měli kladkostroje na úplně všechny druhy rozpoložení, spoložení i pokladu. V jedněch trapaslíci vleže zdvihekali závrží do výšky, v jiných je odstrkávali limonádali čajrumbum, v dalších je tlačili do všech stran a hodná péra jim je vracela nazpátek. Některé kladkostroje měly určitý točivý moment umožňující rošťaci, jiné byly páčivé, jako když se pimpuje. Nejtrapnější bylo vybabení, které neposketovalo žádný pohip a trapaslík na něm musel zdvihekat sám sebe. Pod každým kostrojem byl žlábek vedoucí do odměrky, v níž se shromažďoval nakopaný pot, jenž se pak u baru vyměňoval za nealkoholistické nápoje ekvyvaleného objemu. Točila se Kokotola, Finta a několik primanitých vod.

Opodál kladkostrojů stály klidkostroje sloužící k odpočinku. Tam se rozvalovali trapaslíci po výkonu, upíjeli své vypocené ekvyvalenty a pročítali si častopus Namukánek, který se zdarma distribojuje po vysilovacích cintrech celé repobliky.

Když Perko provedl přikázaný počet všech cvoků, šel si na chvilku dáchnout na klidkostroj. Kolem něj polehávali polehové, kteří už asi četli Namukánka nějaký čásek, jelikož byli notně namukaní. Perko cítil, že do jejich spulečnosti statutárně patří, protože si mohl dovolit nechutně drahou hypermici, ale zároveň nepatří, protože ještě nemá tu vyřadilku, ten sebezvědomý druh panského humeru, obyčejně se šuxuální temaťukou. Jeden ze sumců, podle šířky ramen nejspíš posranec za agorárníky, třeba vyložil vťap:

„Víte, na čem odpočinkaj ve fetku trapaslice?“

„Ne,“ ozvalo se sborem.

„Na klitkostroji!“ zahalasil vypravěč a všichni ostatní se rozesmáli, ačkoli Perko trochu nuceně. Pochopil, že v té slovní hříbce byla skrytá narážka na intýmové partyje trapaslic, ale tím víc ho zabulelo, že ještě nikdy neměl příležitost si to terénně ovětřit. Deformace, které o trapaslicích získával z Nacionál Pornografiku, byly často zmatené a někdy mu i nahonily strach.

Brzy se proto zvadl a šel ještě vedle na špinink.

Špininková hala byla menší, hodně dlouhá a celou jednu delší stěnu zabírala megaobří obrozovka, na které se odehrávala poněmská krajina. V řadě před ní stálo asi deset špininkových kostrojů, což jsou vlastně nedodělané bicykly, na kterých zbývá jenom pohonná jednotka, sedlo a řídítka, která nic neřídí. Šest špinicyklů bylo obsazených, trapaslíci a trapaslice na nich funěli nebo si hovněli, podle toho, jestli se poněmská krajina na stěně odehrávala nahoru nebo dolů. Z reprodoktorů u strapu se ozývaly autemtické zvuky, jaké by mohl trapaslík zaslechnout v poněmské krajině, kdyby se v ní náhodou ocitl – pískot vodních ptoků, šumění barů po skulinách, v sodě skvičící zjara kvot, včelský roj to nepohlaď. Čas od času se na obrozovce odehrával déšť, to se i ze stropu špinírny spustila spracha a poté se cáklostezky ve filmu rozblátily. To byla chvíle pro vohazovače, který všechny špindíky a špindice postupně vohodil ze svého kubelíku blátem. Po půlhodině na špininku pak odcházel každý vysilovač stejně vysílený, promoklý a špinavý, jako kdyby jel opravdivou poněmskou krajinou, a přitom to měl hnedka u nosu v šupink cintru uprostřed Pruhy.

Jakmile Perko vešel, zahlédl ho vohazovač a přistoupil k němu:

„Tak co, mladej, máš dost? Tak pojď špinit.“

Perko nasedl na špinicykl a rozjel se, jak krajina přikázala. Vohazovač stál u něj a rodil:

„Hele, techtoniku nohou máš slušnou, je vidět, že už jsi šlapal. Ale blbě dejcháš. Proč se nadechuješ do strany a pak to minutu držíš, než vydechneš? To je jak kdybys plival kraula!“

„To je zvyk,“ omlouval se Perko, „ty Panděry hrozně smrděj a já za nima našlapal šedesát kuláků.“

„Aha, no tak to si vodvykni. Tady jsi v poněmský krajině, nic ti nehrozí, támhle z těch tubusů se sem pouští umělej pozoun. Dejchej normálně předkem.“

Pak Perka chvíli sledoval a nakonec ho pochválil:

„Už je to lepší. Hele, mně říkala Šíša, víš kdo, moje přítulka z recypce, že jsi ten slevnej Nevoženílek, a já jí řek, že už to vím. Jako mně je to celkem ukravený, tady ve vysilce si nikdo na celobruty nehrajem, ale napadlo mě, že by se ta tvoje jízda za Panděrama dala natočit jako stymulace a pouštět na špininku, co ty na to? Trapaslíci chtěj občas změnu, vona poněmská krajina se dost rychle vokuká. Znám kluky grafíky, co by to dali dokupy, ty bys jim dělal kozeltanta, aby to sedělo, a měl bys za to hypermici na příští rok zadáčo.“

„Když já nevím, jestli by to trapaslíky bavilo. Ty Panděři jezdí dost pomalu, strašně smrdí a navíc jsou obojžidelný, takže to občas vemou krz potok hlava nehlava, to bys kubelíkem nenastymuloval.“

„Hele, bez péče, jo, smrad my udělat umíme, to jde ze stejnejch tubusů, ostatně máme tu i film na špinink v městským provozu, do toho právě místo pozounu pouštíme vejfukový splodiny, ale to je jako spíš adramalin, trapaslíci to moc nechtěj, protože to občas některej nepřežije, finguje to vlastně na principu plenový komory. No a ty průjezdy potokem, to by se dalo nějak vošulit, třeba by se sem napustila voda jenom tak symbolidsky po koutníky.“

„No tak ono s tím Panděrem se stejně do větší hloubky jet nedá.“

„Tak vidíš. Plácnem si?“

„No tak jo…“

„Supr. Kdy přijdeš příště?“

„Nevím… jak často se musí vysilovat, aby už trapaslík sbulil dívčíču?“

„Tak nejmíň třikrát do tejdne, a ještě doma dělat dejcháky, kejháky, levý háky, pravý háky, páky, skoky přes švihladlo, dřepy a hlavně bejt hepy. Tak zlom zdar!“

„Zdar.“

Perko, náležitě vysílen, zapomněl si slít své nálevky do kalíšku a vyměnit si pot za nealkoholistický nápoj. Ryba Šíša v recypci se na něj usmála trochu obživle, tak se na ni taky usmál. Mávnout rukou už nebyl schopen.

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.