EPOPEJE
Moje samota
Nikam,
nikam mě nevzali!
Jenom na vysokou, ale to se nepočítá,
tam přece beztak berou každého cypa,
takže si pomalu zvykám,
že prostě nepatřím nikam.
Nevzali mě mezi sebe skauti
kvůli přemrštěnému věku,
nevzali mě ani astronauti,
což nakonec vcelku vítám,
protože hrozně nerad lítám.
Tuhle na mě pokřikoval z demošky
jeden účastník: hej, ty tam!
Hrdý na svůj centimetr předkožky,
jenž ho odlišuje od těch méněcenných,
pojď prý mezi nás,
hlavu na to máš!
Cože?
Ach, hlavu,
ne ne, pardon,
to byla jenom blbá sázka,
já si to nechám zase dorůst!
Nechal jsem tam být toho nácka,
prorazil zpátky lidotěsný kordon
a byl zase sám.
Pak mě postupně nevzali
k baráčníkům,
že prý nemám baráček,
k řečníkům,
že nejsem přítel omáček,
k televizi,
neboť úsměv už mi zkysl,
k básníkům,
neb moje básně dávaj smysl,
k anarchistům,
neboť mám rád řád,
i když doufám,
že zrovna tenhle
tu nebude napořád.
Nevzali mě mezi sebe věřící,
chtěli totiž,
abych věřil všemu,
a nevěřící zase naopak:
Pánbůh prý je jenom vetchou tradicí,
však to bez něj šlape zrovna tak
a snadněji přibývá se na objemu.
Následně mě vyhodili trampi,
že prý jsem jim infikoval kempy
tvrzením, že svět má taky jinou barvu
nežli zelenou,
a ze stejného důvodu mě nepřijali komunisti;
rudý měli zrak a v rukou
pancéřové pěsti.
A vůbec jsem nějak neprorazil v politice –
možná bych se musel snažit více
a netlačit s tou pravdou tolik na pilu.
Zkoušel jsem to hlavně v malých
středolevicových alternativách
a vypěstoval si tam
pohled planoucí,
kvůli němuž –
zjistiv, že v politice je to taky na piču –
nebyl jsem přijat
ani k hasičům.
Následovala série odmítání
ve V.I.P lóžích,
v klubech krásných paní,
v klubech, kam se nesmí bez klubové karty,
v partách, co nemají rády jiné party
a jak jen můžou, jdou jim rozbít hubu,
nevzali mě v partách proti partám,
ve sdruženích odpíračů
ani v klubu za zrušení klubů.
Nevzali mě mezi správné chlapy –
na mém kontě totiž neřinčejí nuly,
lopatám se nepodobaj moje tlapy
a starosti s živobytím
se mi nevyhnuly.
Mezi muzikanty neprolez jsem zkouškou,
neznám noty,
nemám absolutní ouško,
a tak to teď zkouším bez muziky.
Jenže tvrdý život není pro básníky,
mohu-li si trochu rýpnout do kritiky,
která místo aby na mě byla milá,
bez milosti mě odstřelila,
a čtenáři, v něž jsem skládal naděje,
prý už ani neví, co to
poezie je.
Zatím mi to sice nikdo neřek přímo,
ale dobře vím, že jsem out,
že jsem jinde,
že jsem mimo.
Aspoň mám malou naději,
když mě živí nikde nechtějí
a já si z nich dělám prd,
že nakonec, až mě odtud vylejí,
nebude mě chtít vzít
ani smrt.
Duch doby
Zahřmělo na burze bezcenných papírů
na níž už deset let střídavě bez úspěchu
snažím se výhodně investovat
své maturitní vysvědčení
svůj diplom
výuční list cechu
malířů iluzí
Doba si žádá své, já hluchý k tomu echu
neslyším zpěv zlatých slavíků
neslyším ty, co mají v malíku
a ve všech dalších prstech včetně palce
všechno
a na zbytek si volaj soudní znalce
neslyším čelisti padat z pantů
neslyším ty písně štěstí od volantů
ze vzpurného smradu fekálií
já neslyším tryskat poezii
Doba, doba tluče na dveře
a vnucuje se: pane, aspoň k stání
Kdepak, co bych dělal v opeře
a taky to hrozný oblíkání
navíc už nemám co na sebe
a to se ještě neptám svojí paní!
Doba tluče jako buben k válce
kolem uší švitořivě pleská:
Letos okr, výstřih na půl palce
od bradavek
sukně s dolním lemem někde v řiti
pamatuj na to, jestli chceš být hezká!
Aj doba, doba nová
doba, která zapomíná stará slova
doba zkratek, srdíček a smajlíků
doba lepkavého new age newspeaku
doba smluvních vztahů, smluvních cen
doba, kdy lze vycestovat ven a zjistit tam
že všude se dá koupit chleba v igelitu
víno v tetrapaku, holka s kouskem citu v těle
zahaleném podle módy, jak by vypadala
kdyby všechno měli v rukou chlapi
Doba totiž, doba volá do zbraně
doba je jiná, doba nečeká
doba tempa, doba kampaně
nezaspi dobu,
synu člověka!
Narodil ses do dobré doby
vítej tu mezi námi,
Pane
nečekej ale kdovíjaké rito
trh se spasiteli zdá se přesycen
jen občas některý přijde o koryto
Možná ale vzali by tě jako tesaře
zkus se poptat někde na faře
na některé z mála, kde se ještě bydlí
a moc tam nemachruj s těmi křídly
Taková je doba, že se ptá
na sílu v rukou, na dlouhé prsty
na ochotu k práci na tři směny
na ochotu uznat, že i ženy mají právo na úsměch
a na základy práce s okny
hlavně je umět zavírat před těmi,
co už dříve dveřmi byli vyhozeni
Říkáš tesař, no tak uvidíme
to víš, dneska máme práce fůru
stavebnictví má teď konjunkturu
a šikovní chlapi jsou nám potřeba
na stavbu krovů v barokním stylu
na stavbu kulis do seriálů
na stavbu pódií pro superstáry
na stavbu carportů pro jejich káry
na stavbu dětských hřišť, prolejzaček
na stavbu věží pro teambuilding
a pro plno dalších těchhle sraček
na stavbu mol a kotvišť jachet
na stavbu výdřev důlních šachet
na stavbu maket starých lodí
dobrej řemeslník se vždycky hodí
tak vítej do party, Jéžo, můžeme si tykat?
Cože? Kdo se rouhá?
Kdo že bude pykat?
Hele, Jéžo, tohle víme oba:
taková je prostě naše doba
Jestli tu chceš dělat kazatele
Tak s tím si běž, Jéžo, třeba do
těch sfér,
kde letos
končí
minisukně.
Co bych chtěl
Píšu ti, Ježíšku, co bych chtěl
udělat, nebo aby se stalo:
V pivu aby byl zase chmel
místo jaru
komunisti chytli zas pár na prdel
tak jako tehdy v Pražským jaru
nebo aspoň aby už jich bylo málo
Aby už krev netekla víc ze schodů
spodní prádlo zase
nosilo se vespodu…
Chtěl bych si zas jednou zahrát na schovku
a trávu moct kosit každý den…
a v rádiu aby zakázali dechovku…
a ptáčka mít, co v kleci
cítil by se svoboden
Chtěl bych vidět za roh –
chlapa s tyčí
a tu holku oděnou jen v telefonním čísle
co na přání ti do sluchátka kvičí
a chce, abys věřil, že se při tom
v ochlupení víská –
tak tu bych chtěl jednou
vidět zblízka
vyzkoušet si
jestli ty prsa nemá sundavací
a jestli je šťastná
když se ráno
z práce domů vrací
Chtěl bych znovu zavést hvězdu na kabát
pro každého, koho se mám bát
ne ale jako v mládí mýho židovskýho strejdy
a nemusela by být ani žlutá –
jen aby bylo mezi lidma
poznat šmejdy
dřív, než odhalí je realita krutá
Chtěl bych jazyk jako zuby na pile
abych mohl dělat ostrou satiru
a podívat se na Zéland a do Chile
nebo aspoň někam k Alžíru,
někam, kde bych zalez do moře
a stal se zase saurem s tunou těla
které by ta voda
jen tak nadnášela
Byl bych v ordoviku nejchytřejší tvor
jediný bych věděl, jak udělat vor
jak si vybrat nejvhodnější banku
jak najít suchou zemi podle plánku
jediný bych věděl, že po nás přijde silur
a že se to píše s měkkým i
na rozdíl od slov pýcha
krysa
ty…
Prostě bych byl se svou hlavou veličina
a byl bych to já, ta prapříčina
co by jednou řekla shromážděným saurům:
Co, vy blbci, tady chcete ještě zkoušet?
Pojďme spolu začít Drang nach souše!
A teprv za milióny let by se zjistilo
že se v oceánu špatně nežilo
Na pevnině se vším je víc práce
jsou tu soudy, srážky z příjmů
a mnohem
větší
gravi
ta
ce
Chtěl bych mít svalů plný tělo
i tam, kde se na ně zatím zapomnělo
permici gratis na nejvíc hustý dýzy
bejt prostě cool a všechno mít easy
a megaboží by bylo, hele
kdyby šla po mně každá, co potkám
chtěl bych všecky dostat do postele
a na hrad bych chtěl Vojtu Kotka!
Ještě bych chtěl malý domek u lesa
kousek louky
kousek ovce
psa
za stodolou dva nebo tři chlívky
pod oknem trsy kopretin
a něco zeleného do polívky
práci doma, dobře placenou
aby nikdo nechodil mi za ženou
aby všechny moje děti měly stejnou matku
a já jí nikdy nezapomněl přinýst
kytku k svátku
A k tomu bych chtěl ještě
kalorický konto někde ve Švajcu
nebo tam, co je teďka Kožený
bourák jako kráva
a dva lokty pěkně
ostře broušený
Chtěl bych být dobrým politikem
s vadou řeči
s vadou charakteru
s tikem
a až bych udělal kariéru
umístil syna, provdal dceru
začal bych dělat do realit
Chtěl bych si dokázat, že jsem chlap
koupit si Lipno, půlku Slap
pár zámků, kde by se dalo kalit
Karlův most, Okoř a Svárovskou lípu
Severní vítr a
jižní svahy Řípu
a založil na nich golfovej ráj
Chtěl bych tu skoupit, co kde maj
vyvlastnit, vydražit, co se dá
nadělat jmění
z oběda
muset odbíhat k telefonu
nakonec nějakou kočku sbalit
rozvést se, starý dát
pár miliónů
a chvíli ještě užívat si kvalit
té druhé, mladší
Nechat si od ní zblbnout hlavu
vysát mízu
účet
vydědit děti
a umřít
jako svině
z hladu
De Bibliotheca Elegia
O hněvu, Múso, mi pěj toho národa Čechů
záštiplném, k hlavě své jejž si svolal Kaplický.
Zpívat chci, ránu jak dát hodlal té panorámě
zkázonosnou, na niž rády se dívaly zraky
k nám přibylých, kochat se chtících barbarů.
Aj, zde leží polyp ten, jehož kontury nehrubě vábné
stopu svou v královně siluet městských zanechat touží!
Spojte se, rekové, zdvihněte hlásné trouby,
nestůjte jak tvrdá y a svým bouřivým zvolejte hlasem:
Nechceme chapadel chlípných v té planině s kyvadlem zlobijným,
Poseidon, pán vody, nechť si zas nazpátek svou vezme stvůru,
již jako pašíř podloudně protlačil k nám, lidem, vzhůru!
Reklama
Ta krajina, kde zemřít by se chtělo
neb krásnější nikdo nevykreslí
uprostřed ní žena.
Její tělo
které tesal Pánbůh ve vzácných dnech volna
dal jí ústa, pro něž vstane poutník skleslý
dal jí oči, jimiž hledí holubice
dal jí šíji, o niž popálíš si dlaň
a hřívu, již lvu závidívá lvice
Dal jí ramena co nástroj opojení
a na dvou šňůrkách…
Ne, nemohu více
co se má stát, to se raděj staň!
Ten hadřík, pod kterým nic není
jímž však všechno trochu prosvítá
jenž vydouvá se tam, kde dout se musí…
Ach, můj Bože, už je u potoka
ach, můj Bože, palcem vodu zkusí…
Ať věčností se stane tato chvíle
ať nikdy neskončí se tahle sloka
ať mé básně patří jen té víle!
Už paty hladí nejpevnější kámen
už se šňůrky zvolna sunou z ramen
Dva motýli s růžovými křídly
proletí mi před hladovým zrakem
pod nimi vřes ještě rozkvétá –
tak to aspoň vidí poeta…
A už o kotníky proud se počne čeřit
a už lýtka staví vodě hráz
a už smáčí vlnky to, co vykvetlo jí v klínu
oba motýli už dosedají na hladinu
a vlasy kolem plynou jako přízrak léta
Najednou však – kdo má na tom vinu? –
někde z nebe zazněla ta věta –
ó, kéž zhynou všechny barytony světa –
že prý tahle kráska, nad niž není
ta Venuše, Manon, tahle víla
jež horkost nepoznanou ve mně probudila
jíž metaforou skryl jsem prs i přirození
se tu takhle bezstarostně koupe –
och, můj Bože, ať to nezní hloupě –
jen díky super životnímu pojištění!
Kde je teď ta dívka, kterou Pánbůh
tvořil celý sedmý volný den?
Zas vidím jen obyčejnou sfingu
napůl ženskou, napůl bankomat
co měla zrovna kliku při castingu
a tak do luk vyslali ji pocourat
Zas vidím jen outfit,
make-up
face-lift
zas umělý řasy, trendy rtěnku
zas ten ohoz, v kterým jiná by se
bála chodit venku
a to nemluvím o tom, že když si ho sundá
zase jsou to jenom kozy,
prdel,
…
Noviny
V těch novinách, co do rukou mi padly
co mi takříkajíc
šustly pod tykadly
komentoval jeden žurnalista
že obětí bude víc
než tři sta
a to prý je hodně
Teď se řeší
jestli stačí jenom házet hrách
nebo bychom měli dělat sbírku
Mám to číslo účtu na papírku
píchlé na nástěnce, kam se dobročinnost věší
Pro hovoří moje dobré srdce
ba i jistá
sympatie s lidmi v haldě suti
prozatím mám ale málo chuti –
proč ten účet měl by dále neviset?
Kdo po mojí stokoruně prahne?
A po odlesku mé dobrácké
pleši?
Jestli počet obětí nedosáhne
aspoň pěti set...
A vůbec, stalo se to...
až tamhle někde...
v Bangladéši...
V ranních novinách
co se píšou včera večer
psali, že jednotka intenzivní péče
o zdraví všech mých spolusobčanů
zatroubila od poslední leče:
Zrovínka jsme dokončili šťáru
v Hyperalbertech a v Interškváru
a našli asi třicet mrtvých myší
volně uložených na regálu
některé už ve stupni rozkladu
který nešel změřit ani teploměrem
Všechny prodejny jsme uzavřeli
a že nemáte co žrát
na to serem
V jídle musí vládnout hygiena!
Každá mrtvá myš musí být zabalena
a stejně jako všechny dobroty
opatřena štítkem o původu
vyznáním své kalorické hodnoty
a nabízena z chladicího boxu
vedle mrtvých krav a krůt a kuřat
Každé maso v krámě ať je zdrávo!
My nejsme jen tak ňákej sranda úřad
nás platí poplatník
a ten má právo
na čerstvou, nezávadnou
myší flaksu
V novinách, které bych radši nečet
abych každý večer nechtěl brečet
psali o té velké amnestii
Prý ji
sepsal někdo jiný
asi
předčil pana prezidenta v pravopise
a teď si hrůzou trhá vlasy
neboť pod tím tlakem nejvyššího orgána
či snad pod dojmem, jak velkoryse
pouštěni jsou domů všichni darebáci
přece jenom v té ošidné deklaraci
nasekal pár hrubek
a teď je mu hanba
kryse
Lumpové jsou každopádně pryč
z věznic
i z Pražského hradu
a dál vesele si kradú
Na konci těch novin, co jsem čet
byly zprávy ze sportovních klání
Celé hory rekordů a met
a nejlepších časů z oválů a strání
a byly to časy nevídané
říkal jsem si: ty vole
ti běžci běží jako já
když jedu na kole
a cyklisti jedou
jako moje auto
a já jim to přeju. Jistě jsou to
lidé rozumní a umí šetřit časem
Sto metrů za pět sekund –
tamhle vystartuje a než mrkneš, je tu
to je skoro rychlost internetu
a trénoval na to jenom deset let
jenom desetkrát se stihl prohnat svět
kolem sluníčka
a šampión stáhnul stovku o dvě vteřiny
Kdo má ale radši trochu teplíčka
a spíš než činku měkké peřiny
těžko bude věšet metál na štít
a žádné rekordy asi nerozláme
Taky dobře. Aspoň za ně
nebude jednou
muset platit
Protičeská
Když už se zima donudí k jaru,
když ti finančák vrátí daně
a týden pak přežiješ bez milodarů,
když si tě konečně všimnou v baru
a dívky budou zas odhodlané,
s nimi ti krev dosáhne varu,
nebudou se ti tak moc potit dlaně,
tvé sémě přestane ulpívat k vaně
a stolice znovu nabude tvaru,
v kebuli kofein, na hubě lůj –
pak už si, synečku, nepostěžuj.
Student Agency 16.00
S Prahou za zády
a za výfukem
můj život mají v rukou
holka s klukem
které k sobě poutá
nápis na prsou
a myšlenky na hladký průjezd Vysočinou
Měl by vedle sebe radši jinou
a ona by taky radši byla jinde
Čokoládu?
Kávu?
Kapučíno?
Mladá fronta?
Starý šejdíř?
Sluchátka?
Na prvním kanále pohádka
něco jako Pozdě honit bycha
na dvojce vybrané zpěvy Michaela Jacksona
trojka pak je smyčka v rytmu techna
čtyřka pásmo o dějinách dálnice D1
pět až třináct různé druhy ticha
čtrnáct on-line linka
jestli jedem podle plánu
patnáct přímý přenos
bohoslužby z Vatikánu
Vítám vás v nejlepším autobuse světa
u zadních dveří jsou pytlíky a toaleta
ale prosím jenom na čůrání
ježto venku mrzne
v Brně už je nasněžíno
vy si možná chcete chránit podvlíkačky
my zas nechcem na garáži
vysekávat z hajzlu vaše zmrzlý sračky
Přeji krásnou cestu
Dobře
takže pro vás tady jedno kapučíno
A uličkou už sa vlní dievča
podľa prízvuku znekadiaľ od Svidníka
a ač nechce, slyším šoféra, jak říká
že na tu sibérii máme celkem slušnej čas
kurva na těch panelech to skáče jako kostitřas
pět hodin a místo nebe máme tuhu
uhni, zmrde, zpátky do pravýho pruhu
mně totiž na dílně zkratli omezovač
frčím kilo deset,
jsem Džek Odpalovač
máš forda, pičo, tak nejeď jak v trabantu
v půl sedmý už musím zarolovat u Grandu
a ty taky, co se sereš jako s hnojem
kdo ti řek, že máš předjíždět s kamiónem?
Dej bacha, ať si nezapíšu tvoje číslo, hňupe,
a co ty, zas, dědku, nestačí ti v pendolinu kupé?
Jasně, vole, bezpečně jeď,
hlavně ne moc rychle
měl sis radši obout zimní gumy, kriple
zatahuju do Ostravy, kámo
a v pět ráno
zase zpátky
já chci kurva bejt včas doma
a prožít klidný svátky!
A tak náš vůz sviští republikou
a ten pán s tou slečnou náhle tichou
mlčí
a do očí jim
první městský neon
píše
Gloria in excelsis Deo.
Holky v dešti
Včera, jak lilo,
přišlo mi vám smutno,
ač mám jinak vodu vážně rád
A bylo pošetilo
a bylo přeukrutno
a já se díval jako tolikrát
do tváří dívek, a žádná nebyla –
Faethón ujel v Heliově káře
a dívky
dívky zakryly si tváře…
Já totiž, aby bylo rozuměno
jsem vyšší než většina žen
a do očí jim hledím svrchu
(těm mladším mohl bych být táta)
Jenže ony, zavrhnuvše sprchu
sklopily svůj půvab do dláždění
a nad hlavami rozevřely paraplata
Mám se k nim ohnout?
Budu za cvoka
A tak jdu Prahou náhle plnou hub
a jevím jisté známky podráždění
že všechny dívky
mají jenom trup –
deštník
prsa
a dole hodně zvlhlé
Furt lepší, než drátem do oka
Aspoň jednou
Aspoň jednou chtěl bych zažít správné pondělí
se slalomem mezi kafi a s nechutí k práci,
kdy lidi kolem jsou ještě trochu zbabělí
a vykládají, jak včera byli kabrňáci.
Aspoň jednou chtěl bych zažít správné úterý,
kdy si pustím bednu pro vyhaslý večer
a ze všech programů snad bude aspoň některý
stát za to, abych opravdicky brečel.
Aspoň jednou chtěl bych zažít správnou středu,
mít radost, že se týden láme,
dát si na to sklenku a dvě kostky ledu
a křupky s chutí šunky, dokud na ně máme.
Aspoň jednou chtěl bych zažít správný čtvrtek,
kdy si člověk zajde máknout na kuželky
a u vedlejší dráhy kecá parta šprtek,
hrajou blbě, ale co, když je maj velký.
Aspoň jednou chtěl bych zažít správný pátek
s rozzářeným sluncem nad krajinou,
kdy přes půlnoc piješ a je ti celkem drátek,
že ráno probudíš se s kocovinou.
Aspoň jednou chtěl bych zažít správnou sobotu,
kdy ráno ani dopoledne jaksi není,
kdy po obědě moh bych rovnou do šrotu
a pár věcí a zubů… ehm… není k nalezení.
Aspoň jednou chtěl bych zažít správnou neděli,
kdy ohně vzplanou v zahrádkářské kolonii
a aby o mně všichni kolem věděli,
sekačka se s cirkulárkou spojí v symfonii.
Až mě rozřežou
Až mě rozřežou
a rozeberou zevnitř,
prohledají moje dutiny,
vyndají moje játra celá z litiny
a zváží je ve sběrně předražených kovů,
až rozpářou mi střeva,
najdou slepé
slepené s hluchým
a všechny boční vývody,
odbočky a zkratky,
až vyfouknou žaludek a vymetou z něj zvratky,
co nestihly už vystoupat mi jícnem,
až zhasne světlo nad života svícnem
a vniveč přijde bolest mojí matky,
až se žíly změní jenom na potrubí,
rozkotané zuby
zpustnout nechají svůj hrdý Kazín
a ze sleziny sleze
všechen lak,
až konečně zkazím,
co zbylo ještě nezkaženo
(a nemyslím svůj těžce krátkozraký zrak)
až můj pohlavní orgán odmítne to jméno
a přestane volat: kde jsi,
ženo?
Až zjistí se, že krev se kamsi poděla,
že srdce už ji nerozhání do těla
a duše nemá chuť bojovat o spásu
v tom labyrintu náhražek a bypassů,
až má umělá ledvina se ukáže být z ledu,
až odřežou mi roztroušené váčky
mrtvolného jedu
z rozleptaných tkání,
jejichž rozpadu už
silikon nezabrání,
a sarkastickou poznámkou,
že s těmihle plícemi
daleko nedojedu,
zhodnotí můj životopis měšťana,
až pitevní nález potvrdí mi diagnózu,
až rozčtvrtí a spálí mě jak
na oltáři kozu,
až stanoví se, že příčina mé smrti
je v podstatě neznámá
a koroner zazpívá mi aleluja,
tak to už dávno
dávno
dávno
nebudu já.
Exekuce
Na mou tetu uvalili exekuci,
od tý doby choděj za ní divný kluci
a ptají se, co jí zbejvá
a co ještě doma má
a ptají se, co jim skrejvá
v díře mezi stěnama.
Včera přišli s kladívkama a že prej
si tu všecko jaksepatří vyšetřej
a ptají se, kdy jim vrátí
co jim patří po právu
a tvrdí, že mají na ni
ještě esa v rukávu.
Teta totiž jednou blbě parkovala
levá zadní guma trochu přečouhala
z toho místa na chodníku
mezi dvěma čárama
a neměla zrovna kliku
hádala se s pánama
a teď dluží víc než jakou
cenu její kára má.
Exekutor uveřejnil moji tetu
na seznamu dlužníků na internetu
Je tam on line kalkulačka
kde se může dozvědět -
pro každého je to hračka -
výši svýho dluhu
z odstavnýho pruhu
na nejbližších dvacet let.
Koncert
Něco mě přesahuje
Macallan Oban Glenfiddich
a každá druhá, třetí z nich
má cenu mé týdenní gáže
Na něco nestačím
Glenlivet Talisker Jim Beam
a pořád se mi zdá, že
jsou věci mezi nebem a zemí
kdežto na zemi
tam nic moc není
I v čase vzteklém
jsou věci mezi rájem a peklem
a na co
na co je všechen vzdor
Ardbeg
Laphroaig
Ragganmore
Banátský žalm
Neplakej
když vidíš mýtinou vát
západní vítr
až sáhne leden jíním na akát
a trní se převlékne za beránky
nebude bolet
život z lepší stránky
Neplakej
s pohledem dolů
na vrásčitou šumickou školu
jež bezdětná a ovdovělá
na všechno zlé už zapomněla
a v pokoji usíná
Neplakej
zas jaro odhodí šálu
a zazní zvon z věže v Eibenthalu
zvon, co jako správný děda ví
kam babička schovala mu fajfku
na vnoučata se poptá
a na slzy
není zvědavý
Neplakej
až řeknou na veselce
panu farářovi břitké da
Paňmámy zase ukoulejí sarmy
děti kotrmelce
zase smíchem zaroste nám hospoda
tak neplakej
Neplakej
že tam, kde dostals první křížek
si teď Valach bere Valašku
že bůh pro kalich tu pozapomněl na talířek
že i tady láska chytá vyrážku
že stromy v podvlíkačkách do půl těla
marně stojí frontu u kostela –
verbovat už se tu nebude
jenom z tancovačky na svatého Vencu
utíká s bodnou ranou v srdci
že poslední česká holka nechtěla
a s monokly od jejích přívrženců
poslední
český
kluk
Neplakej
pro tu Valašku
co nastěhovala se do tvé kuti
neplakej
že déšť pohlavkuje petflašku
kde ještě včera
pro samou krásu
nebylo ani k hnutí
Na Rovensku až místo lidí pes
přijde ti zavýt „pozdrav pánbůůůůh“
neplakej
a pohleď:
kvete bez
louka zelená, jako když kosili ji
mateřídoušky plné stráně
k severu ráj
západ rudý
a východ den co den
na správné straně
tak neplakej.
Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz
Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7 a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts
Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.