„Pane prasidente, na jaře a v létě už se zdálo, že vaše neviditelná přítomnost se dá poměrně dobře snášet a že už to s vámi doklepeme, dokud nás vaše smrt nerozdělí. V posledních dnech se ale množí důkazy, že jste vstal z polomrtvých a opět se začal chovat jako dobytek. Můžete to nějak komentovat?“
„Pane retardaktore, jelikož jste stejná nula jako váš předchůdce Peroutka, který neměl dost kuráže ani na to, aby ve svých vlastních novinách otiskl svůj vlastní článek, který jsem osobně četl, odpovím pouze v tom smyslu, že vaše otázka je prvoplánově konfrontační a snažíte se mě vyprovokovat k nemotivovaným vulgarismům. To se vám ale, vy novinářský zm-de, nepodaří.“
„Nevadí, postačí, když stručně odpovíte na několik mých otázek. Jste si jist, že mezi všemi hudebníky České republiky si právě Michal David zasloužil státní vyznamenání?“
„Říká se: co Čech, to muzikant, těžko tedy vybírat jednoho k ocenění. Pan David si mě získal především svým motivačním veršem „já chci žít non-stop“.“
„Jak vnímáte vyznamenání pana Nohavici v Rusku?“
„A kde jinde by ho měli vyznamenat? Možná si ho Vladimir Vladimirovič spletl s Vysockým, to je taky Vladimír.“
„Nohavica je Jaromír.“
„Nekecejte! Osobně vím, že je Vladimír, viděl jsem to vlevo dole. Jestli nevěříte, pošlu Jiříka, aby to našel.“ 
„Pane prasidente, vaše kontroverzní vystupování rozdělilo národ na dvě nesmiřitelné poloviny. Jedna z nich vás ze srdce nenávidí, kdežto druhá jsou idioti. Není už načase vyslat nějaké pozitivní, smířlivé signály?“
„Co po mně chcete? Abych vyznamenal toho černého zm-da Feriho? Nebo ten celý zm-dinec, co si říká Sernát?“
„Vidíte, jsme zase u toho – bývá vám vytýkáno veřejné používání vulgarismů. Nemyslíte, že by se v zájmu uklidnění veřejného mínění vyplatilo se jim napříště vyhnout?“
„Kterou že mám přístě vohnout?“ (těžkotonážní smích provázený bryndáním slivovice)
„Vyhnout se vulgarismům, pane prasidente. Jsou dokonce i lidé, kteří kvůli těmto projevům zahrabávají vaše portréty do hnoje.“
„V tom případě jsou to zm-di a nedám jim žádné vyznamenání.“
„Myslím, že s tím ani nepočítají. Slečna Ledecká si taky pro vaše ocenění nepřijde, prý pojede radši na hory.“
„Ta sněžná ku-da? Tu že jsem chtěl ocenit? Za co?“ 
„Je zářným vzorem dnešní mládeži. Naopak o vás se říká, že mládeži dobrým příkladem nejste.“¨
„Taky jsme byli mladý, ne, ku-va? A kdo nám šel příkladem? Pi-us Kája Mařík?“
„Pane prasidente, jsme v přímém přenosu z Lejn…“
„Přímý přenóóós – ráz – dva! Pohov! A šup tam s prckem!“
„Pane prasidente, tento vysílací čas si platí každý rozhlasový koncesionář ze svých daní…“
„No tak se ptejte, vy šizuňku, dokud jsem vzhůru.“
„Snad už jen jedna otázka: z vašich častých prohlášení na adresu novinářů vyplývá, že ve své blízkosti velmi špatně snášíte pitomce. Proč jste tedy jednoho učinil svým tiskovým mluvčím?“
„Na Jiříka mi nešahejte! To je můj jediný a největší charitativní projekt v životě. Pokud to nevíte, Pražský hrad pod mým vedením velmi podporuje inkluzi v politice a zasazuje se o to, aby i duševně méněcenní lidé dostávali co nejvyšší funkce. Jiřík se moc snaží, pěkně se sám obléká i češe a naučil se i navazovat oční kontakt. Jeho odpovědi novinářům jsou na nejvyšší úrovni, jaké je možné při jeho hendikepu dosáhnout. Když je nejhůř, schová se za paraván.“
„Můžete tedy popřít množící se domněnky, že vašeho tiskového mluvčího dosadil do akce Kazma a v nejbližších týdnech chystá velkolepé odhalení?“
„To jednoznačně popírám. To už byste mohl říci, že Kazma dosadil mě.“
„Upřímně řečeno by mě to ani nepřekvapilo. On své oběti i publikum obvykle dost dlouho dusí, a tohle by byl skutečný majstrštyk. Pane prasidente…? Aha, pardon. Tak… nebudeme budit…“

Předchozí kapitola | Na obsah Hororů z lejn |