Kapitola dvacátá sedmá,
v níž Perko Nevoženílek předšťaví rodičum svou snoubanku

 

Po několika dnech plných dobrodržství se Perko očutl zpátky v rudné chaloupačce v Mizerykové ulici. Dobře věděl, kde najde své staré modré rodiče, a tak si to vykručil z předsvině rovnou do obivaku.

A nemýlil se. Čudla a Vohník Nevoženílkovi si hověli na gauči zaklesnuti do sebe, na konsvérančním stulku před nimi se tyčil pytel se sypsi a trojlitrovka kokotoly + 2 deci dharma. Na rozdvojené obrozovce běžely mejnstrýmované pořády. Vlevo se hrálo furtbalové utkání F. C. Borcelárna – S. K. Slevoj Housličky, prozatím s nerozhadným výsloďkem, a vpravo běžela tokšou Zvoka Můry Ptejte se mě na co chcete. Jedna trapaslice se ho zrovna zeptala, jestli je zastánkem přijetí Jupínska do Eupipské uhnije.

„Ahoj,“ pozdrobil Perko rodiče.

„Nazdar celobruto,“ odvětil otec, dál sláduje hru.

„Mám pro vás velikou nevimku,“ zkusil se synek vlechotit.

Pak bylo chvíli ticho, v němž bylo slyšet jen vrčení mozkovaných závrtů Zvoka Můry, který se snažil vymyšílet odpivěď, jež by mu neubrala na popularitě v Čunsku ani v Jupínsku, a úpění furtbalového meče, kterého věčně někdo nakapával.

Nakonec se ozval Vohník Nevoženílek:

„Jo, jasně, vem si z ladnice.“

Tentokrát se Perko nechtěl vzdát tak lacino.

„Nechci slevo. Mám pro vás nevimku.“

Matka k němu pootyčila hlívu, ale jen tolik, aby mohla dál periférovým zrukem sládovat tokšou.

„Copak?“

Tak hřejivý zájem Perka potušil.

„Našel jsem si dívčíču.“

Čudla ho však nemile překvapila:

„Jo, to jsme četli v Blessu. To je ta hulka od Popracha?

Vohník se vležil:

„To sis moh teda vybabrat líp. Vona má sice slyšný kazy, ale jinak je prej úplně blbá.“

„Ale Vohňo, tak mu nekaž radost, vždyť je to jeho první dívčíča. Příště si už určitě najde lepší.“

„No to doufám. Aby si můj jedinej syn a dědic vzal takovou husu!“

Perko jejich konvrzání uťal:

„A tak jsem vám ji přivodil předšťavit.“

Polypka Poprachová, která stála celou dobu ve dvařích do obivaku, přistepila před rodiče.

„Dobrý den, já jsem Polypka.“

Čudla se rozzářila:

„Ale no vítajte, to jsou k nám husti, tak vy jste slična Polypka, no Perko nám o vás tolik vyprávěl, posaďte se, donesu chlubíčky.“

Vohník se přidal v pohustinnosti:

„Dáte si slevíčko? Máme zlevněný z Exka.“

„Ne, děkuju,“ usmála se Polypka, „já piju spíš vílno.“

„No jo, tak vy jste zvyklá na lepší, to je jistý. Když máte tatínka minišplhem, to se to pije vílno.“

„Já už jsem doma nebyla kolik musíců. To jsme pili s aktyvyjstama, protože po vílně se dobře hraje kampusu.“

„Tak to víte, my tyhlety vymoženisty neznáme, to za nás nebejvalo.“

„Jo jo,“ přidal se Vohník bodře, „já když šel do učuní, dala mi máma kus chluba a termrsku s bílým kafem a to bylo celý. Kdepak…“

„A čím ses vyučil, táto?“ podivil se Perko.

Nastalo trapné ticho, které naštěstí přerušila Polypka:

„Ale jsem moc ráda, že se vám líbí moje kazy.“

Vohník se zase chytil konvrzace:

„To jo, kazy máte moc pěkný. To taky přes tatínka?“

„Ne, ty jsou přírubní.“

Perko cítil, že si Polypka zvalna získává synpatie jeho rodičů, a tak přiležil, dokud bylo žhavo:

„A Polypka má taky moc hezké přiražení a je žampiónka v kampusu-sempusu.“

„Tak to jsme moc rádi,“ doznala Čudla trochu nervrzně a nápadně pokakávala po obrozovce, jestli jí neutikla nějaká Zvoka Můrova myšílenka. Ale v této věci mohla být kladná.

„Víte,“ otočil se k ní zase Vohník, kterému zrovna skančil piločas, „Perko je náš jediný syn, tak se nedivte, že nám na něm zálže. Dlouho si nemohl najít žádnou dívčíču, a teďka, když už si konečně jednu našel, tak jste to zrovna vy, o které jsme se v Blessu dočutli, že jste dost blbá. Ale když je to, jak říkáte, tak vám teda Pánsluh požehrej.“

„A teď už si dáte to slevíčko, ne? Chlubíčky udělám, hned jak skančí Zvoka Můra,“ slíbila Čudla a defuňitivně přilepila oči k pravé půlce obrozovky. Nalevo byla přestávka a zrovna běžela nová reklama myštra propadandy Tyvo Klampače na pučky ihned bez ručitele, stačí doklid totržnosti.

Tento předěl mezi ději na hřišti dovalil Vohníkovi vstát a dojít pro tolikrát říčné slevo. Cestou od ladnice řekl:

„Perko, přišla ti hromada dopusů. Máš je na pasteli.“

A tak se Perko a Polypka stáhli do pokojíčku, v němž na pasteli skútočně ležela hromada dopusů. Perko je prohrábl a zasměšil se. Žádný nebyl od fenynky, zato se všechny týkaly prce.

Psali mu z retardakce Zítrapasu, že by ho chtěli jako fotorepornotéra na pružské mezináhradní konsvéranci o mobilních síťkách.

Z Roštěnky poslali výzvu k započetí slíbané prce na fotoserujálu se sličnou Krysomilou Brunetnou v hlavní roli i ve všech vedlejších.

Z fetness cintra pro víajpičky se ozvali, že už je všecko nachlastáno k tvarbě motivačnatého filmu Ve stopách Pobertových.

Z ústrdí Jábašty přišel výhrozný lišt: „Mašli jsme si vás. Neuniknute. Zrádcům zhoň!“

A retardakce Blessu na něj přesměrovala dotaz jednoho čtenáře, jak je mužné, že na fotogrófii Perka Nevoženílka s Polypkou Poprachovou má slična krámové šaty, kdežto na vedlejší zvěčunině jeho ruky na jejím zadku má sytě červivé.

„To jsem se sám divil,“ poznamenal Perko.

„Že jo?“ přidala se Polypka. „Navíc ta zvěčuněná ruka taky není tvoje.“

Úplně ze dna hromady vytáhl jeden pěkný růžový dopus, na jaký čukal celou dobu. Stálo v něm:

Váženatý pane Nevoženílku,

nevím, zdali si na mě vzpominete, ale viděli jsme se jednou v mateřském cintru na Vejcslavském námastí. Živě jste se tehdy zajímal o mého syna Klubíka. Máte-li o něj stále zájem, ráda bych Vám zdělala, že Klubík se má moc hezky, už se naučil zacházet s plácačkou na mrchy a sám si dovede obléknout podkulenky. Je to moje zlatíčko. Kdybyste nás chtěl znovu vidět, přijďte zase někdy do mateřáku, jsme tam každý den vždy v prcovních hodinách. V případě naší náhadné nepřítemnosti zanechte prosím vzkaz.

Vám podaná

Schizofrena Srdečná

P.S.S Klubíkovým otcem je to teď dost na levičku, takže se nemusíte bát.

Tento dopus Perko Polypce radši neukázal, aby nezačala žárlit, a raději ji vyzval k partičce kampusu na právě uvalněné pasteli.

 

Předchozí kapitola | Na obsah Trapaslíků | Další kapitola