Kapitola patnáctá,
kde se Perko dostane mezi aktyvyjsty

 

Najedený trapaslík, to je vždycky jinší kafe nežli hladovejcí. Perko spolekal své kuře a bezlimetní porci bramburákových hrbolků, zapil to půldruhým lídrem kokotoly, do prázdného kelimku nakydal zbylou tatrmanku, zabalil do šesti ubrousků, strčil do kapsy u repornotérské vesty a těšil se, jak překvapí své rodiče zpestřením dnešní večeře zdarma.

Vyšel z provazovny a co nevidí – po chodníku běží několik kuřat, která jako by navlas vypadla tomu, které byl právě zkonzoomoval. A kolem dokola celého stavení stála neprozpupná hrdba mladých zapálených trapaslíků. Někteří už pláli hněvem, jiní se teprve rozohňovali, poslední příchozí trapnělivě čekali, až k nim dojde orgaunerizátor a polije je petrolejbem. Ten pobíhal sem tam, v jedné ruce megafén, v druhé petrolejbus. Kdo špatně plál hněvem, toho připolil, kdo se ani pak nechytal, toho rozdmýchal megafénem. Nebylo pochyb, že jsou to aktyvyjsté protestosterující proti glagolizaci. Aktyvyjsty měl na žurnalištice každý rád, protože se o nich dobře pcali povrhní články. Teď ale Perkovi nepřipadalo, že by měl zrovna k těmto cítit lásku. Trapaslice měly copy pokované hříbky, trapaslíci cvičené kosy, mnozí třímali trainspotenty s antiglagolizačními zhasly:

Méně kuřat – více dešťových pačesů!

Stop dětské prci v tavernách na tatrmanskou omočku!

Glagolismus = nový freudalismus!

Nechceme jadrné zbrnění!

Připravte se na pěkný Poprach!

Jakmile spatřili najedeného Perka Nevoženílka, kterak vychází z fest fůju, ihned po něm mrštili několika kuřaty. Perko jedno insektivně zakousl, ale vzápětí pachopil, že to nebyl dvakrát stroupegický tah, a tak se o ostatní kuřata, jak na něj dopadala, už hezky pošťoural. Jedno slíbil představit prasidentovi, druhému předplotil Kuře přítel človlka a třetímu založil svatební spáření, bohužel u lišky, což věčně nedůvěřiví aktyvyjsté považovali za prorokaci a vrhli na něj s ještě větším zápalem. Jejich ideální vůdce zafičel Perkovi do obličeje megafénem a rozskandoval své sympatizóny:

„Kdo se směje kuřeti, ten sám brzo poletí!“

Perko pochopil, že je zble. S náloží potravy v žaludku si netroufal na žádný obrnný chmat, jak je znal z hoňkoňských akčiových filmů, a tak jen čekal, až ho zvlášnivý dav zkosí a rozcopuje, a podzvědomou reflaksou si na způsob furtbalistů při penultě chránil oběma dlaněmi to nejcennější – kapsu s kelimkem tatrmanské omočky.

To už třísla do výluhy Vemtaky Frajer Čichn první vlažka a hodkyně si ji hned běžela zase sebrat, protože to byla ekolomlýnská na víceré použití. A to už pršely vlažky do výluh ze všech stran, kde stály nějaké trapaslice nepodlehnuvší mainstreamaci. Protestosterující dav už plál do jednoho může a stěhoval se kolem Perka. O jeho osudu teď rozhadovaly víly sudličky v pažích rozpálených reformelátorů. Když už byl Perko takhle malinkej a nad jeho hlavou to hřímalo houštím zbroje, vykřikl spísně:

„Neukvapte se! Můžu vám být užitečný!“

Dav se tvářil nedůvěřivě, ale trochu se zarezil. Perko kul železo, dokud žhlo:

„Lepší je užitečko, nežli vada,“ zapěl a dav se defuňitivně zastavil. Předstoupil jeho vůdce:

„Čím nám chceš bejt užitečnej, ty glagolní festfůjová sketo?“

„Jsem slevný nevimář Perko Nevoženílek a jsem vám k složbám.“

Vůdcovi se bleskly oči.

„Dobrá. My tě necháme pro výstrahu naživu, ty vrahu nevinných hormonologických kuřat a jihokikirických dešťových pačesů, a ty o nás za to napíčeš repornotáž tak pozityvní, jak to jen jde. Na důkaz toho, že nekecám, tě teďka vezmeme do zaječí.“

Představenýr luskl a z davu vystepovalo několik bojebníků, každý nejméně s jedním cvičeným kosem na rameni. Vůdce luskl podruhé směrem k Perkovi a eskoryta ho obklepala.

Když už demonstrance uvadala, vrhelům došla kuřata a nejzapálenější protestosteranti zvolna dohořívali, zavelel ahojtman k ústepu. Odvazáci rozpoutali neprozpupnou hrdbu, kočičí práskli do koní a žebřimňágy se rozrachitily ulicí. Aktyvyjstky posbíraly mezi střepy své vlažky, houfničníci udělali houf a na ústupu je kryli. Některým párům to díky extraveganským polehám trvalo dost dlouho a Perko by to byl rád dokoukal, ale svazáci už ho svázali do kuželce a vhodili na žebřimňág. Celé vejsko se za mohutného vejskotu a zpěvu chrochtálu Ktož sě množí na ulici valilo od dobitého Véefčéčka a jeho ahojtman byl nadmíru spukojen. Nejenže se jim podařilo pustit na svobodu přes dvě stovky kuřat, z nichž jen několik demonstranci nepřežilo, ale ještě vzali do zaječí takovou širši! Proslulý nevimář a fotogróf Perko Nevoženílek v rukou služích bojebníků, to tu ještě nebylo!

Postupovali tempem tažných valachů celý den a noc, postupně je doháněli trapaslíci a trapaslice, kteří zůstali u provazovny na krytí, a občas se někdo přišel podívat do Perkova žebřimňágu, jestli je hodnotná celobruta ještě naživu. Ve městech i vesničích jim uctivě salátovali políčejti, kteří už z předchozích incidementů věděli, že aktyvyjsty není radno prorokovat, hlavně ne když zrovna hoří za svou pravdu. Nejeden bojebník od políčíje už svou odvahu či nerozvláčnost zaplotil životem. K rozklidu výbujného hnití nepomohl ani slavný agenit Vojta Interdyk, jejž pípeš uvalil na jejich řady, nepomohly ani osobní dopusy jisté Jebanky z parku, zamířené osobně na ahojtmana. A tak původně nepotěrné hnitíčko s každým vítesčím rostlo a sílilo, v jeho stupách zůstávaly vypálené provazovny glagolních festfůjů a políčejní pluky se rozprchávaly, jakmile jen zaslechly jejich úděsně rozladěný chrochtál.

Navečer druhého dne dorazil zástup, jako vždy posílen o mnoho stupařů, do tábora.

 

Předchozí kapitola | Na obsah Trapaslíků | Další kapitola