Honza Jícha

Web Site Story

Kde mne v nejbližší době najdete?

 

Čtvrtek 15. prosince 2016 - "Martin Rous křtí"

A já budu u toho, tentokrát jako recitační vložka! Kavárna Dadap, Praha 8. Začátek ve 20.00.

Úterý 17. ledna 2017 - "Křest LiMonád"

V kavárně Potrvá, Srbská 2, Praha 6. Vstupné dobrovolné. Začátek v 19.00

Úterý 31. ledna 2017 - "Koncert v Berouně"

Jiná káva, U Kasáren 192, Beroun. Začátek v 19.00.

Čtvrtek 2. února 2017 - "Koncert"

Celovečerní koncert v JammClubu na Hradčanské, Praha 6. Začátek ve 20.00.

Honza Jícha o sobě

Vznik a vývoj

Narodil jsem se 3. února 1980, tedy v době, kdy už se s tím nedalo nic dělat. Bez problémů jsem vystudoval Mateřskou školu v Jenči, v níž jsem se také poprvé zamiloval. S partnerkou jsme se rozhodli společně studovat na Základní škole tamtéž, ale v novém prostředí se naše pouto rozpadlo. Toto prožité trauma předznamenalo i všechna má další citová vzplanutí, která nezřídka skončila velmi nešťastně svatbou.

Od páté třídy jsem chodil na ZŠ Alžírská a pak na Gymnázium Arabská, což vedlo k mé celoživotní fascinaci islámem. Vyznávám jeho umírněnou verzi, kdy není potřeba se modlit, rozdávat almužnu ani chodit do Mekky, ale úplně stačí věřit na posmrtné panny. Logicky nejsem fanouškem skupiny Ortel, ačkoli některé její názory považuji za skoro normální.

Maturita mi bohužel k dospělosti nepomohla, a tak jsem to zkusil ještě na vysoké. Učitelé si mě oblíbili pro mou ojedinělou schopnost zůstat celou hodinu a půl vzhůru, zato spolužáci se mnou nechtěli nic mít, nejspíš kvůli svéráznému odívání – byl jsem vždy nápadný tím, že jsem se oblékal ve stylu normcore, který však přišel do módy až o dvacet let později a jen na jednu sezónu.

Během doktorského studia jsem poznal svou první ženu, která mě přesvědčila, abych se na doktorát vykašlal a šel dělat něco pořádného. A tak jsem si koupil první housle, s nimiž jsem v dalších letech kontroval ve fakultní cimbálovce. Nebyla to snadná práce, „kontrovat“ v podstatě znamená hrát proti všem, a možná i díky tomu se soubor rozpadl.

Postupně se nám narodilo několik dětí, čehož jsem byl očitým svědkem, takže mám jistotu, že jsou moje. A jsou taky po mně – vytrvalé, houževnaté, oblečení moc neřeší a některé už začínají mít dobré porozumění pro ironii osudu.

 

Kariéra, schopnosti a kompetence

Když jsem si jednou spočítal smutnou bilanci, kolik roků jsem strávil na různých školách, rozhodl jsem se je zúročit a stal se na jedné z nich ředitelem. Než se přišlo na to, že neumím nic, co by mě k tomu opravňovalo, měl jsem už podepsanou smlouvu a ruku v rukávě.

Nesmírně se tím zvýšil můj status. Sedávám v čele šišatého stolu, z celého pedagogického sboru nejblíž k topení, a krásná sekretářka mi vaří kávu, protože ještě nepochopila, že ji nepiju. Děti mě milují pro mou častou nepřítomnost a kolegové se na mě obracejí v hrobě.

Mám stejně peněz, jako když jsem jenom učiteloval, ale aspoň už odpadl všechen ten zbytečný volný čas.

Mým úkolem je mimo jiné spravedlivě odměňovat všechny pracovníky, na což jsem si vyvinul jednoduchou koncepci: Rozděl a prchni. Zatím mi to vychází, uvidíme, jak v zimě, až bude kluzko a kolo se mi bude smekat.

Kromě toho jsem přeložil mnoho kvalitních amerických knih o zdravém životním stylu, v čemž už jsem dosáhl takového mistrovství, že k překladu jakékoli další ani nepotřebuji vidět originál. Z toho vyplývá, že jsem schopen překládat prakticky z jakéhokoli jazyka. A propos, jazyky. Není pravda, že jsem polyglot, jak o mně vytrvale prohlašují různé populární příručky. Mnohem více jsem polignor. Je pravda, že jsem se naučil konverzovat zhruba v patnácti řečech, ale to nezřídka spíše než porozumění vyvolává smích. Rodilí mluvčí obyčejně považují moji verzi své mateřštiny za dialekt a často ho i přesně lokalizují kamsi k perifériím svého území, ba do kolonií. Vrchol byl, když jsem se dozvěděl, že mluvím litevsky jako Lotyš.

Jinak jsem také kytarista samouk, řidič z nutnosti, malíř z drzosti, dokonalý manžel, méně dokonalý dlaždič, lakýrník a truhlík a zcela průměrný houbař.

 

Zájmy a koníčky

Stejně jako každý jiný člověk, i já účinně pracuji na nápravě světa. A skutečně, kam šlápnu, tam pět let plevel nevyroste. Nebo ho každopádně včas vytrhám.

Od malička jsem pozoroval, že kamkoli přijdu, tam se mi smějou. Nejen když jsem skákal šipku nebo si vázal kravatu, ale třeba i když jsem začal kázat v mainstreamovém prostředí své přesvědčení, že svět je bezvýhradně dobrý. Napřed jsem si na posměch těžko zvykal, ale časem jsem si z něj udělal koníčka. Když teď něco dělám a lidi se smějí, už mě to tolik netraumatizuje.

Baví mě hrát si s dětmi, hlavně s těmi, co už unesou kládu, takže je můžu vzít na dříví, a pořád si hodně rozumím se svou první ženou, i když ta kládu neunese a nemá ráda folk. Je to ale moudrá žena, přestala se snažit změnit mou vizáž a spíš se snaží zvykat na tu, co už mám, a jemným nátlakem dosáhla toho, že jsem přestal hrát na housle, protože v mém věku už to prý není roztomilé.

V neposlední řadě mám osla, který je tahounem rodinné zábavy i přitahounem rodinného tepla, hlavně z brdských lesů. Od té doby, co ho máme, nepotřebujeme už budík, hlavně v těch dnech, kdy je potřeba vstávat v půl páté. Ani sousedi už ho nepotřebují. Vlastně celá vesnice.

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.