Trapaslíci - kapitola čtvrtá

Kapitola čtvrtá,

ve které se vrátí domů Perko Nevoženílek

 

U trapaslíků je vždycky všechno jinak, než byste čekali. Například když jde jeden ke druhému na návšťovu, málokdy to podniká ve dne, spíš počká na noc, až bude hustitel spát. Pak zatluče na zvonek a tluče tak dlouho, až se některé okýnko hustitelova kutlochu rozední a ozve se z něj:

„No co je?“

Na to musí návšťovík šeptem zavolat:

„Ahoj, to jsem já! Můžu na chviličku?“

Správnému hustiteli je samosebou trapné starého karameláda nepustit dovnitř, a tak ho pustí. Probudí mámbohuželku a poprosí ji, aby udělala pár chlubíčků. Přehodí si přes spížamo žumpan a jde otevřít.

„Cože ses takhle vydal?“ přinutí se hustitel do úsměvu.

„Ale to víš,“ vysvětlí to návšťovík a hrne se kupředu. Oba se posadí do obivaku a čekají, až jim hustitelka přinese chlubíčky a slevo. Pak si všichni přiťuknou a pustí se do nenuceného hororu.

Chlubíčky jsou nejoblíbenějším jídlem trapaslíků, protože se s jejich pomocí dá pochlubit, co si může která rodina dovolit. Hospodina obvykle serviluje chlubíčky ze zlevněné veky pokryté silátem z Exka a s olovou navrchu. Střední třída a intelata dělají silát doma z pravého masalámu a z blijomajonézy a veku kupují čerstvou. Nejvyšší sorta trapaslíků, k níž patří polyťuci, harci, zíváci, podchodníci a zhubatlíci všeho druhu, podává chlubíčky na frňácouzské baguetttě s dánským blbinkovým máslem nadojeným téhož rána, a ničím tak profánním jako silát, natož z Exka, by si v životě rzidenci nepošpinila. Na jejích chlubíčkách se skví humrové paté, pravý rukfór, šunka z nenarozených selat a bejkalský kurviár. Octne-li se mezi touto smrtánkou náhodou nějaké intele, pak na své chlubíčky naoranžuje čerstvé boccaccio z lehké holky nebo anglický bacon.

Mezi jednotlivými chlubíčky se pak probírají životodárná témata, která akutálně hýbou trapaslickou spulečností. Kromě toho se popíjejí alkoholistické nápoje, u hospodiny slevo, u středňáků slevíno a v hajsosajty ušlichtilá kuřalka. V rytmu neustálých přípitomků a příťukanců se všichni postupně dostanou do jiného stavu, v němž vyprávějí historky, na které by si jinak netroufli. Nejvíc si ťukají polyťukové.

Když se některý chudák z hospodiny snaží došáhnout na lajfstajl hajsosajty, dopadá to špatně. Jednou se stalo, že jistý trapaslík se pokusil obalamutit své husty falšovaným občůrstvením vyvolených – humrové paté udělal z hemrů a grády sleva posílil přídavkem motanolu. Nejenže jeho návšťovíkům chlubíčky s hemrovým paté nechutnaly, ale po přípitomku už mnozí nemohli svého hustitele ani vidět.

Ze všech uvedených důvodů se Perko Nevoženílek rozhodl vrátit domů v noci. Měl samozřejmě klíč, a tak přemýšlel, z jakého jiného důvodu by rodiče vzbudil. Napadlo ho dobývat se klíčem do sousedního kutlochu tak dlouho, až se sousedi probudí, způsobí poprask a pak se ukáže, že si mladík jen spletl adresu. Nakonec ale takovou klukovinu zavrhl. Dlouhá doba strávená na Vysoké šukule žurnalištické ho přivedla do kentucktu s tak parádními trapasy, že nějaké noční buzení sousedů vedle nich bylo jen poněmským ruměncem.

Vstoupil do předsíně, sundal moudní svítivě zelené galoše, repornotérskou vestičku a opasek s tulifóny a vkročil do obivaku. Netušil, že mu náhoda přihraje rodiče a příležitost k jejich probuzení zrovna tam. Spali, jak je televrzní progrom zpitvořil, zapřeni jeden o druhého, každý s několika lahvemi od sleva na klíně, otec s rozbitým ovladařem v pravici, a před běžícím televrzorem, kde na obou polovinách obrozovky běžel noční zázňam koncertu komorční hudby.

„Odkdy se naši dívají na dvojku?“ podivil se tak nahlas, aby ho slyšel aspoň jeden z nich.

Byl to tatínek.

„Ahoj, Perko,“ pozdravil syna a prohrábl si dlaní lebku, jak byl navyklý z dob, kdy na ní ještě něco rostlo.

„Čau tati,“ odvětil syn. „Co že ještě nespíš?“

„Ale jo, už jsem trochu zdřímnul. Koukali jsme s mámou na furtbal, víš.“

„Fakt? Kdo hrál?“

„Ani nevím, hele. Nějaká liga to byla.“

„A jak to dopadlo?“

„Myslím, že jedni dali gól, ale pak se nám to přeplo a už se to nedalo dát zpátky. Dáš si slevo?“

To už se tatík zvedl z gauče, což probudilo maminku. Promnula si oči a zamžourala na syna.

„Jéje, Perko, ty jsi přijel? To jsi hodnej.“

„Ahoj mami.“

„Pojď se posadit. My jsme s tátou koukali na Dalas a nějak nás to zmohlo.“

Pak se Čudla Nevoženílková dlouze zadívala do obrozovky.

„Co to dávaj?“ podivila se a hmátla po televrzním progromu.

Vohník se mezitím vrátil s dvěma lahvemi sleva.

„Hele, ty už jsi taky vzhůru? Mám ti donést?“

„Ne, díky,“ hekla maminka od častopusu, „půjdu udělat pár chlubíčků. Nevíš, co to dávaj?“

Otec Nevoženílek zabrejlil do obrozovky rozdělené vejpůl, kde zrovna jeden vyjolišta hrát v detajli.

„To bude nějakej ten… počkej, to snad je… mámo, nepřeplas to na dvojku?“ zachrčel zděšeně.

„Prosím tě!“ odvětila dotčeně.

A pak si oba vzpomněli na tragické události předchozího večera a posmutněli.

Táta se synem si ťukli flaškami a v hlubokém zadýmání je vyprázdnili. Pak přišla máma s chlubíčky.

„Dejte si. Včera měli v Exku veky v akci, tak jsem vzala devět. Silát měli taky docela pěknej. Museli ho promíchat těsně než jsem přišla.“

Perko Nevoženílek uchopil jeden chlubíček a chvíli si ho prohlížel. Pak pronesl jako z polosna:

„Jeden spolužok, nějakej Pajda Rypec, dělal jako semenárku repornotáž z fabriky na siláty. Moc hezkej dojem to na něj neudělalo.“

„Prosím tě,“ zopakovala Čudla, „co jim má co lézt do fabriky? To je proti hygijáně.“

„No právě. Tam je ledacos proti hygijáně. Hlavně prej už pochopil, proč se ten krám jmenuje Exko.“

„To je snad lepší nevědět, ne?“ poučil ho otec a převedl řeč na téma, o kterém jeho syn rozmlouval jen velmi nerad:

„A už sis našel nějakou bejbu, chlupe?“

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.