Trapaslíci - kapitola jedenáctá

Kapitola jedenáctá,

v níž se chudák Perko Nevoženílek ocitne v mateřském cintru

 

Cestou domů to Perkovi virblovalo v hlavě. Ta krůta měla pravdu! Mám napsáno na ksichtě „chcitě“. Jsem profesianální celobruta, ale po osobní stránce úplnej lůvr, kterej si ještě jaktěživ nesáhl na trapaslici, notabene na hezkou. Dokavaď nějakou neschrastím, nemá smysl rozvíjet karijáru, protože vždycky někdo pozná, že jsem trapák bez bejby.

A snad natruc té nechutné šéfretardaktorce se rozhodl, že pod záminkou citlevé repornotáže pro Kvoty pronikne do nějakého mateřského cintra a tak dlouho tam bude sbírat mateřiál, až si k němu některá svobodnice podlehne.

Nejbližší cintrum pro matky s dětmi bylo přímo na Vejcslavíku. Před vchodem stáli dva vhazovači, kteří měli za úkol vyčíhat prskpektivní kolemjdoučky s potěmky a házet je dovnitř. Perka s foťákem si prohlédli podezžíravě, ale vpustili ho jako každého jiného otce, který čas od času sebere odvahu vstoupit do tohoto chromu mateřské lásky. Perko vešel do rozměrné stísnosti, která byla plná molitinových útvorů, plešáků, paninek a umělohmatných aut. Mezi tím vším zazřízením se míhaly děti, jedny to stavěly na sebe, jiné to bouřily, další jim to pískaly. Kolem dokola stěn stály střídačky, na kterých seděly děti, co zrovna musely popadnout dejch, a trestné lavice s maminkami.

Perko se posadil na střídačku vedle jedné dívčíči a nenápadně si začal jezdit s traktůrkem. Ve skutečnosti do jeho umělohmatné kabiny strčil foťák a kudy projel, tudy fotil. Tímto konšmírativním způsobem nafotil děti i v těch nejintýmovějších chvílích, kdy se bezuzdně rvaly o plešového hada nebo se kopaly do bříšek. Většinu sedících maminek dostal z podhledu, jen jednu z profilu, když slezla do arány a zkoušela posbírat svému potěmkovi kousky brýlí.

Pak si Perko postavil z molitinových bloků hrd a schoval se do něj, aby mohl vyměnit film. Střílnou v cimbuří pozoroval maminky a tipoval, která by ho chtěla. Matky od jednoho potěmka byly energetické, stále vykřikovaly nějaké povely, a jakmile se jejich drobě ocitlo na zemi, utíkaly ho sebrat, oprášit a ujistit o své náklonovanosti. Dvojmatky to měly víc na háku, děti sledovaly jen letmo a spíš se věnovaly hororům se sousedkami na lavicích. Matky od tří a více potěmků nedělaly nic, jen tak seděly opřené o stěnu se zavřenýma očima a v rukou tiskly breviář.

Perko natočil druhý film a proboural si díru do hrdby. Usedl tentokrát na trestnou a oslovil nejbližší matku, byla to zatím prvotelka:

„Tak co, kotě, kterej ten dáryček je tvůj?“

Byla to zbytečná otázka, protože trapaslice sledovala jedno konkrétní dítě tak upřeně, jako by to byla želva na dálkové ovládání.

„Co?“ otázala se, aniž by se na Perka podívala, a vzápětí bolestně sykla, jak jejího broučka zrovna někdo svalil na molitinovou kostku. Hned na něj zavolala:

„Nemáš bebí, Klubíku?“

Klubík ji neposlouchal, zato popadl kostku a přetáhl s ní útečníka po hlavě.

„Tak Klubík, jo? To je hezký jméno, takový trapný. Máš k němu taťku?“

„Co? Neperte se! Klubíku, neper se s ním!“

Perko pochopil, že tady nepochodí, a přesunul se k jinému týmu. Usedl ke dvěma dvojkařkám, které vypindaly docela v pohádě.

„Zdravíčko, můžu si vás vyfotit?“ zeptal se zvěřile.

Jedna z mam se rozesmála:

„Hele, Cici, budem v Kosmolitanu! No jasně, foťte si!“

Pak se obě přiblble zazubily od subjektivu a znovu se rozesmály. Cici vyvýskla:

„Hele, já mám tady pihu, uděláte mi retuš?“

„A já bych chtěla delší vlasy, ale vlnitý,“ přidala se ta, co nebyla Cici.

„Není problém,“ prohodil Perko, „prasa mám taky přifejknout?“

Znovu se rozchechtaly:

„Ne, prasa nechte, jak jsou, my si stejně dojdem na implentát.“

„Hele, to jsi slyšela, že teďka mají nějakej novej mateřiál, úplně bezpičnej, jmenuje se to basilikon.“

„Jo, o tom mluvili v Sama Emě, prej to ve Votykáně odsouhlasil i pípeš.“

Perko vyrozuměl, že už je oběma karameládkám zase ukradený, a tak se připitomněl:

„A co tátové, fingujou vám?“

Necici na ta slova vejskla:

„Ježuch, no to jsem ti ještě neřekla, Forda začal chodit do fetka!“

„Kecy!“ vyvalila oči Cici.

„Faktyže! Normálně si tam zaplotil nějakou hypermici na celej rok a teďka chodí mukat, vždycky po prci.“

„Hele, tak to by měl dát řeč s mým Papou, protože toho já sotva dokopu k brance pro pištu!“

Z těchto traplik, ač nebyly určeny jemu, pochopil Perko, že je zase na špatné adrese, a postoupil k nejzasoužilejším multimatkám. Zahlédl jednu, podle věku, barvy a délky vlasů evidentálně nejstarší, a spíš z lítosti než z chtíče si k ní přisedl.

„Pánsluh vám požehrej tohle odpůldne, maminko,“ pozdravil ji.

Zadívala se na něj nepřítomným zrakem a mezi dvěma ámeny šeptla:

„Dejžto.“

„Kolipak tu máte dětí?“

Pootevřela oči a tiše pronesla:

„Jenom čtyři nejmladší. Bartolomíka, Hildegardičku, Imakulátku a Inocencka. Ty starší jsou na katochezi.“

„A mámbohužel? Dopřává mu Pánsluh dobrý zdravíčko?“

„Zaploťsluh dopřává, i prci má pěknou, dělá zahroudníka v hospicu. Občas nám přinese čerstvé jeřablíny.“

„A dovolte mi ještě trapnější otázku, kolik je vám roků?“

„Dvacet čtyři létá káně.“

„Nepochlubně galilajská, že?“

„Že.“

„Děkuju uctivě, spánemsluhem,“ rozloučil se.

„Krlež. Hildegardičko, vyndej Inocenckovi z pusinky ten růžvanec, ták, děkuju.“

Perkovi připadalo, že už tu nějak nemá co pohlodávat. I kdyby mezi těmito trapaslicemi byly nějaké svobodné, nedovedl si představit, že by se do jejich mikrokosmů ještě věšel. Vyběhl proto z mateřského cintra, vhazovači se jistě podivili, že odchází bez dítěte stejně jako přišel, ale to už byl na cestě domů a promýšlel, kam vyrazí na lov příště, aby z toho konečně něco bylo.

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.