Trapaslíci - kapitola šestá

Kapitola šestá,

ve které se Perko Nevoženílek musí chtěj nechtěj rodičum přiznat

 

Perko si zvykl rychle. Chodil na přednožky a semenáře, pcal, co po něm kdo chtěl, a během jediného roku se doučil všechna zbývající písmenka. Kápo náborové partičky, který se mu časem představil jako bývalý moudel Švihoj Patka, mu dohodil externí spolupráci s Roštěnkou, pro niž Perko pcal pod pseudoňoumem dr. Marhulena Dolejzová psychopatologickou proradnu. Za tím účelem mu retardakce poskytovala všechnu došlou pištu na téma pohravního dosplínání a on si mohl doma pod lampičkou pročítat všechny ty upřímné, intýmové dívčičí dopusy, hladit při tom lampičku a vybírat, na který že nakonec odpoví. Kvolefikaci měl rozmanitou, čerpal zejména ze starších ročníků Roštěnky, protože brzy zjistil, že psychojaterní problémy s dosplínáním se s udivující pravidelností opakují. Všechna dívčača do (14) let chtěla chlupce a větší prasa, všechna nad (50) sháněla přítele se zájmem o zahrádku.

Když některá napcala, že by se ráda sešla s paní dokokotorkou osobně, retardakce ze setkání sešla.

Tímto způsobem sice Perko Nevoženílek pronikl hlouběji než jiní chlupi do zákroutí dívčičí duše, ale o žádnou živoucí, mladou, krásnou trapaslici, pokud možno zakomplicovanou ještě víc než on, aby ji mohl tahat z brandy, nezavadil. Když dostal po roce první opišťák a odjel za rodiči, nebylo mu valno.

A teď bylo půl třetí ráno, matka naservilovala chlubíčky, jejichž silát z Exka už od pohledu zažil nejedno promíchání, a otec se hned po prvním slevě zeptal na to nejhorší, co mohl. Perkovi bylo nevýslovně trapně, jak ho to ostatně učili odmalička, ale musel s pravdou ven:

„Nenašel, táto.“

„Hele, táto,“ obrátila se Čudla na Vohníka, „není von ten, tepelník?“

„To snad ne, prosluh!“ vyjel otec a Perko bezradně sklopil oči.

„Počkej, Peroušku, no jestli je to tak, no tak to řekni, nám to můžeš říct přece. Tuhle šel jeden progrom v televrzi, kde hlásili, že tepelníci už jsou dneska taky normální trapaslíci. Že to je akorát neškodná ta… animá…“

„Ementá…“

„Ananálie,“ hlesl Perko, neboť byl stádované intele a nesnášel przdění čunštiny.

„No, to tam říkali. Tak jestli jsi tepelník, tak se neboj nám to říct. To tam taky hlásili, že to každej má říct doma, aby ho pak podrželi, až to pak bude říkat jinde.“

Perko se konečně vzchlupil:

„Ne, nejsem tepelník. Jsem normálně na dívčača a hlavně na jejich dopusy.“

„A píčou ti hodně?“ starala se maminka.

„Tak to už snad přehoníš, mami, ne? To je trochu taky moje věc.“

„Tak se honem nerozčaruj, dyť mně o nic nejde. Ale jestli ti některá napí… pošle dopus, tak to s ní zkus, ne?“

Perko se potil, zastavoval se mu krevní obchvat a z požraného chlubíčku se slevem měl v břiše exno.

„Nepůjdem radši spát?“ navrhl spásně.

„Jo, jasně, dopivíš nám to zejtra,“ souhlesla Čudla.

Protentokrát byl Perko zachráněn. Ale věděl, že rodiče se jen tak nevzdají, že do něj budou vandrovat tak dlouho, dokud se on, začínající nevimář Perko Nevoženílek, konečně neožení.

 

Předchozí kapitolaNa obsah Trapaslíků | Další kapitola

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.