HOLKÁM
1.
Tvoje tělo je sinusoida
s omezeností v nekonečnu.
Nezapomeň, že podle Freuda
každá křivka si žádá tečnu.
Však už jsi v létech, kdy bys měla
postarat se o vývoj rodu.
Já sinusoidě tvého těla
rukama změním periodu.
Tvoje tělo je soubor křivek,
jež jsou učivem střední školy.
Každá křivka si žádá tečnu!
Mám z tebe však (i z jiných dívek)
tísnivý pocit hyperboly.
Je to tak mnoho, žádat slečnu?
2.
Všechny byly hezké a ty mezi nimi,
uvnitř bylo teplo, venku konec zimy.
Začínal jsem tušit, že mě chceš mít ráda,
a líbily se ti písně z Desperada.
Ve zpěvníku stránku ozdobím tvým vlasem
a na oplátku ti budu Banderasem.
3.
Ten večer mě bylo dva.
To znamená nejen já.
Seděli jsme, pak sis lehla.
Ruce v ruce jako jehla…
Ten večer mě bylo dva.
Tedy zhruba ty a já.
Nebo jenom dvakrát já?
To vše píšu s povděkem,
že nám potom náhle došla slova,
neboť jak říkal už Casanova:
Kolik jazyků máš v puse,
tolikrát jsi člověkem.
4.
Oba dva v teplém
a ještě nemilenci
stáli jsme před sklem
u metra na Florenci.
V teplém, to proto,
že byla zima.
I přesto šlo to a
bylo to prima.
Pusť mě už, prosím,
nech mě jít při měsíčku,
vážně už musím
letět na Masaryčku!
Ne... ještě jednou...
... ... ... ... ... ... ...
a teď už vážně
... ... ... ... ... ...
musím... ... …
... ... ... ... ... ...
... ... ujede... ...
... ... ... ... ... pusť
... ... ... ... ... ...
... ... ... ... ... ... ...
... ... ... ... ... ... !
5.
Dodneška nevím, jestli jsi chtěla.
(Pod ledem tiše šuměla voda.)
Ručník když nahá ruka si podá...
(Pod ledem voda prudce vřela.)
Příliš jsem možná zahlédl v páře
(dodneška nevím, jestli jsi chtěla)
tam, kde se pára průvanem páře,
z bohatství tvého mokrého těla.
Mlátil jsem zrovna do kytary.
(Dodneška nevím, jestli jsi chtěla.)
(Pod ledem voda tiše vřela.)
Větší než malý díl tvého těla
spatřil jsem náhle v oblacích páry,
když jsi se v koupelně nezavřela.
6.
Taky bych se zahryz.
Víš kam, holubičko?
Tam, co je jen obrys,
když máš tričko,
a tam, co je všecko,
když maličko
se předkloníš.
Už víš?
7.
Naučila jsi mě hledat díry v mraku
plujícím nad střechou od muzea,
naučila jsi mě vidět vítr v parku,
najít stéblo sena v kupce sena.
Naučila jsi mě sklonit oči k zemi,
když nahoře letí vzducholoď,
a oči zavřít, když se děje
všude kolem něco.
Naučila jsi mě koukat, kde nic není,
a toulat se světem mimo dění,
sbírat lístky stromů jen tak pro ozdobu,
všude chodit mimo otvírací dobu,
najít mezi dlažbou skromné kvítí,
naučila jsi mě radovat se z bytí.
8.
Kdyby to byl jen úsměv,
řeknu si: Kouzlo vzácných chvil.
Kdyby to byly jen ruce,
nějak už bych si to omluvil.
Kdyby to byla jen pusa –
jenže nebyla.
9.
Z podzimního záhonu Litvy Iš lietuviškos rudens lysves
jsem utrhl květ... nuskyniau gelẹ...
Nechci lhát. Nenoriu meluoti.
Neutrhl. Nenuskyniau.
Nechal mě jen Ji man leido ịkvepti
přivonět. ir atsikele.
10.
Co bylo ve džbánu,
z něhož jsi dolila?
Co jsi to do chřtánu
si zase vylila?
Ty to pokaždé přeženeš
a pak jsi vždycky nachmelena!
Vím ale, že ráno spíše než
dolila budeš dozelena.
11.
Včera večer chtělo se mi
vyrýt do deníku
tvé jméno
padnout k zemi
vrazit dýku
tvého promiň
do rozbředlé hrudi
jako do perníku
vyrvat kusy prsti
rukama, co studí
uraženou krví
sevřít prs ti
sevřít ti i druhý
zahrát s tebou středozemní drama
ať jedním škrtem zhyne
to krásné mezi náma
12.
Zapomněl jsem se
dotknout tvých vlasů
jakoby nic
spirálu času
rozmotat o trochu víc
přičichnout
ucítit stejný šampón
jako když prvně ses přitulila
a neuhnout
tak jako tehdy
v roce nula
Jenže nám oběma září
už jiná hvězda
nespolečná
a v mayském kalendáři
zima zavanula
prsty nám pokrylo jíní
vždyť ty už skoro nejsi slečna
a šampón máš jistě
taky jiný
13.
Jak dívat se, a neurazit?
Jak dotknout se, a neukrást?
Jak vyslovit, když nechci zkazit
a pobořit ten křehký plást?
Jak nahlédnout, a nebýt vlezlý?
Jak ruku k ruce tiše klást?
Jak lépe sdělit lásku, nežli
dotknout se, ale neukrást?
Jak potěžkat tvoje vlasy
a jak ulevit pohledu,
co míří jinam ze všech sil?
Jak nevidět, kam hleděla jsi?
Jak nechat srdce u ledu?
Jak líbat, abych nezranil?
14.
Dnes poprvé se dotkly moje prsty
tvého srdce
a bilo, jako držel bych ho v hrsti –
stejně prudce
Láska tekla z našich rtů a ofin
stejně vřelá
a to, co chtěl náhle celý Žofín
ty jsi chtěla
15.
Pohoršení nechme na za chvilku,
dokud to jde, ať se každý kouká.
Dokonce i náš Pán,
když byl kluk,
civěl na kojící sousedku
a věděl,
proč vzdychá louka,
a věděl,
čemu se chce koník
dostat na kobylku
a věděl,
kde má která spolužačka pihu
a o přestávkách jim házel
rydla do výstřihů.
Od té doby, co dal škole vale
a ujal se úřadu, má utrum.
Jeho radostí
jsou už jen
zpovědnice.
„Jedinej dobrej nápad těch dole,“
svěřil se jednou
kamarádovi Alláhovi.
16.
Tolik básní o ženách
a pořád málo!
V každé z nich je
kousek osamění.
Líp o ženě psát,
kde žena není,
jinak by to sotva
za to stálo.
Keltské poselství
Iluze?
Láska!
Opatrně…
Vesmír?
Erotika!
Dočkej času,
Uleželá
Bude naše
Láska skvělá.
Iluze…?
Nepospíchat!
Přicházím
Přicházím k tobě
s kyticí chlorofylu
zahynula kvůli bronzu na tvé tváře.
Přicházím k sobě
v poněkud retro-stylu
a zdvihám tvé zvony zpod polštáře.
Jablka
Dojedlas jablko, milá,
a s posledním kousem
vstoupila do tebe síla,
pro niž dva jdou sem.
Jablko, milá, prožeň
labutí šíjí.
Bubáky stráví oheň
a dva se míjí.
Milá, rozkrájej zbylá
jablka nad teplou plotnou
na plátky a vyhoď shnilá.
Cesty dvou někdy se protnou.
Co jsi zač
Jsi sladkou náplní dutého života
jsi úsměv, kterým se rozloží nicota
jsi prima den po ránu mrzutém
jsi vůně kávy z reklamy s Vašutem
jsi teplé světýlko v severské pohádce
jsi zvonek příměří chvilinku po hádce
jsi chytrá odpověď na hloupou otázku
jsi čistá kontura vystouplá z obrázku
jsi motiv, který se nevejde do rámu
jsi tvrdý oříšek pro kněze, pro lámu
na hloupou otázku jsi chytrá odpověď
jediné číslo, které znám nazpaměť.
Jsi nota nazdařbůh uniklá z osnovy
jsi duše, jaká se nehodí do Novy
k milostné scéně jsi hudba i titulek
jsi štěstí kocoura nazpátky z potulek
jsi tráva zelená, co raší ze dlažby
monogram vyrytý nožíkem do pažby
vonící rosnatka, když čeká na oběť
jediné číslo, které znám nazpaměť.
Jsi příslib jara v lednové vánici
frontální útok na moji bránici
jsi důvod pro život, který mě baví
jediné číslo, které znám z hlavy.
Jsi moje všechno i moje malá domů
jsi důvod, proč jsem se zbavil telefonu.
Samota
Klárka
je fuč
a já se z okna dívám.
Venku zpívá skřivan
kos
a cirkulárka
Gastroláska
Píšu ti báseň nalačno,
slečno,
tak nebuď ke mně netečno,
děvče,
a neříkej mi: zmlkni, pěvče.
Píšu vám báseň z přecpání,
paní,
berte ji jako vyznání,
dámo,
a dík, že jsem dostal přidáno.
Ve špitále trávím léto,
teto,
i bez žlučníku jde to.
Co ty?
Nepošleš mi aspoň piškoty?
Dům bez ženy
Když přijdu domů, zamčená branka,
o poznání ubylo mi práce –
místo mytí hrnců recyklace,
z rádia zní country a Paul Anka.
Zadělané boty nosí bytem škváru,
je míň času spát a víc na kytaru.
Nekupuju dárky a ušetřím jmění,
na housle si hraju, však tu nikdo není!
Pro sebe mám metr a půl na posteli,
celou čtvrtlitrovku smetany
a plnou bečku kyselého zelí.
Veselo a hojno je tu bez ženy,
ale stejně radši, lásko,
brzo
vrať se mi.
Rád bych ti vysvětlil svůj prkenný postoj
Nazvi mě rýsovacím prknem
a já ztvrdnu.
Nazvi mě žehlicím prknem
a já zhebknu.
Nazvi mě prknem od windsurfu,
já řeknu: Plav!
A shodím tě.
TUCTOVÉ PŘÍBĚHY
I.
Když octl jsem se v městě sám,
kde se vůbec nevyznám,
neměl ničí telefon
a v povětří se ostrý tón
zimy hádal s podzimem:
Mineme se? Neminem?
Já naslouchal a zůstal na nohou
a cesta má se protla s cestou tvou.
Nehledal jsem noční bar,
neměl s kým na slůvek pár,
tvou dlaň jsem chytil do rukou
a jako ženich s nevěstou
jsme procházeli tvojí metropolí
a bylo tu cos krásného, co bolí,
a bylo snadné hned to láskou nazývat
a lhát si o štěstí a mít moc rád.
V tu noc už dnes moc nevěřím,
jen v tebe skrytou do peřin,
ve tvou kůži hedvábnou,
rty, co k ránu zesládnou,
v oči barvy slunečnic,
v čaj, cos lila do sklenic,
vůni máty ve vzduchu
a žádné velké ejchuchu.
Tys věděla, a já ještě ne,
že lepší, když se nic moc nestane.
V to ráno dnes už nevěřím.
Když popošel jsem ke dveřím,
posmutnělas na pár chvil,
krásná víc, než znával Řím,
víc, než já bych zasloužil.
Den prostřel svůj baldachýn,
slunce stáhlo z města stín,
odneslo ho vyvětrat
a já nemohl ze tvých vrat.
Náhle se nám začlo zdát,
že je občas lepší přidat plyn,
než lhát o štěstí a mít moc rád.
II.
Stalo se za noci teplotních rekordů,
žhavý vzduch kosou kolejí požat,
dvé tet si přes plot vykládalo o mordu,
ony si tak vyprávějí pořád,
a ze všech brad jim slané kapky potu
tekly mezi ňadra
a mezi tyčky plotu.
A ona přišla, syta mého sadu,
a byla zase tolik nesmělá
a všimla si, kam pohledem se kradu
a všimla si i mého vášnivého hladu
a usmála se: no tak,
to se nedělá.
Byla krásná jako chvíle nevysněná
byla krásná jako trojslabičná jména
byla krásná jako sňatek prostý věna
byla krásná Maří Magdalena.
Stalo se to oné horké noci,
kdy ve vzduchu je extáze i prokletí
kdy městem bloumají
géniové loci
kdy řeřavý vzduch se sprostě chopí moci
a ctnostným pannám chmatá všude po pleti.
A ona byla udělaná z lásky
ještě víc než jindy, možno-li,
mohla stát modelem pro obrázky
jak Verony, tak i Stromboli.
Byla krásná jako chvíle nevysněná
byla krásná, i když z pěny nezrozena
byla krásná jak květ padlý na kolena
byla krásná jako trojslabičná jména
byla krásná jako vůně kupky sena
byla krásná, jako bývá žena
v onom seně ležíc roztoužena
byla krásná Maří Magdalena
a byla ten den čerstvě zasnoubena.
Řekla to a nechala mě stát
a byla z toho skoro dlouhá chvíle.
Pak mi dala čau
a potom snad
už jen z přirozené píle
k tomu polibek, co chutná napořád.
Tvářila se při tom hrozně mile
a já jí nedal nic.
Já neměl co dát.
III.
Zase po letech
zatoužila být sama sebou
Tak si nabarvila vlasy
a nechala si do uší a do pupíku
střelit po cvočku
a po hřebíku
chodila za školu
míchala kofolu
s becherovkou
Byla nad věcí
úplně svá
nezávislá na módě
Pírka kuřecí
táhla ji dolů
a spolu
jsme nadávali
jak má člověk vyjít
s blbou stovkou!?
Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz
Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7 a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts
Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.