Brýle
 

„Petře, vyřídíš ty dva otravy?“ zeptal se Jan.

„Které dva?“

„No ty dva, jak jsou tady už počtvrté s těmi brýlemi…“

„Copak jsme nevyhlásili bezvýjimečné pravidlo třikrát a dost?“

„Vyhlásili, ale mimořádně významným osobám jsme z něj udělili výjimku.“

„Čí to byl nápad?“

„Čí asi, Mistrův. Je měkkej.“

„Fajn, takže mimořádně významné osoby budeme vyhazovat od soudního stolce donekonečna?“

„Nezapomeň, že my už v nekonečnu jsme.“

„Aha, takže je prakticky není kam vyhodit…“

„Je to tak. Budeme je muset přijmout a vyřídit.“

„Tak je sem pošli. A pohlídej mi zatím u brány.“

„Ale Petře,“ otočil se ještě Jan na odchodu do čekárny, „nezapomeň, že jsi spravedlivý!“

 

Dva hubení muži, jeden vlasatý, druhý plešatý, oba s kulatými brýlemi na nose, se vloudali do soudní dimenze, kde už na ně čekal poněkud napružený Petr.

„Pozdrav Pánbůh,“ začal vlasatý.

„No potěš,“ odvětil soudce. „Takže vy dva se hádáte kvůli brýlím a já vás mám usmiřovat? Nepřipadá vám to celé takhle nahlas vysloveno jako pěkná klukovina?“

„Promiň, pane, ale tady jde o princip. Ty brýle jsou součástí naší památky,“ ohradil se plešatý.

„Mojí památky!“ přerušil ho vlasáč.

„Moment,“ znervózněl Petr ještě o kousek víc, „o jaké památce to mluvíte? Nezapomeňte, že teď už jste součástí věčnosti, tady se na nějakou přiblblou paměť nehraje. Co je, to je, a když to je, tak furt. Vy máte oba svoje brýle, oba dva stejné, ať vám slouží, ale co si na nich chcete pamatovat? Já bych to uzavřel v tom smyslu…“

„Počkejte minutku, listonoši,“ oslovil ho vlasatý, cituje sám sebe, „nám přirozeně nejde o tady a teď. Nám jde o tehdy a tam.“

Plešatý se sarkasticky zasmál: „Můj poněkud drogami zmatený mladý přítel chtěl říci, že spor je veden o naše duchovní dědictví ve světě živých.“

Petr zběžně proletěl spis tohoto případu.

„Nevím… z podkladů vyplývá, že vaše památka tam, jak říkáte, je neobyčejně čistá a pozitivní, oba jste považování v principu za velikány a… cože? Pokojné šiřitele míru… no to nevím… Ale zkrátka si snad nemáte nač stěžovat. Odvedli jste tam kus dobré práce, úcta k vám trvá, navíc ta násilná smrt je vždycky plus…“

„Pane, jde o imidž!“ skočil mu do toho plešatý. „Ta společnost je nesmírně vizuální. Myšlenky jsou zcela druhořadé, pamatuje si už jenom tváře, šminky a wearabouts.“

„Mluvte radši hindsky, v angličtině vám není moc rozumět,“ rýpl si vlasatý.

„Poslyšte, mladíku…“

„Sorry, kolego, jsme ve věčnosti! Jestli vám jde o imidž, tak jak koukám na tu vaši plešku, naučil bych vás jednu svoji písničku, refrén zní: Jsem mrož.“

Petr byl už tak zakaboněn, že se nad celou severní polokoulí zatáhla obloha. „Pánové, potřebujete mě ještě, nebo se můžu vrátit k bráně?“

„Já jsem spokojen,“ usmál se vlasatý.

„Já ne. Kategoricky žádám, aby téma našich brýlí bylo posouzeno nezávislým znalcem a dáno mi zapravdu. Nosil jsem je dávno předtím, než se tady můj ctěný oponent vůbec narodil, a nosil jsem je také mnohem déle. Trvám na úřední změně kolektivního vědomí živých lidí ve smyslu atribuce mých brýlí zpět mé osobě.“

Vlasatý tušil, že plešatý je dosti vyveden z míry, a proto si dovolil smírný tón:

„Podívejte se na všechny ty osamělé lidi, všechno, co potřebují, je láska. Brýle jsou jim docela ukradené.“

„Ne, brýle jsou ukradené mně!“ nedal se plešatý. Petr už tušil, že snadno nevyvázne, a proto zasedl k formálnímu postupu.

„Uveďte prosím přesný popis předmětu doličného.“

Plešatý byl pohotovější: „Brýle s kruhovými skly, v jakékoli době velmi výrazné, jednoznačně můj osobní módní přínos…“

„Dobře, dobře, a vy tedy žalujete zde pana… pana…“

„Lennon.“

„Ano, pana Johna Lennona pro neoprávněné zcizení dědičného spirituálního vlastnictví ve věci těchto brýlí…“

„Lennonky,“ připomněl s uspokojením obžalovaný.

„Ano, přesně tak. Já je proslavil, já je nosil dřív, já je nosil dýl a já žádám, aby se přejmenovaly po mně.“

„A jak by se podle vás měly podle vás jmenovat?“

„Gándhíjky.“

„No… poslouchejte, bez ohledu na to, jestli dá vaší obžalobě nakonec expertíza zapravdu nebo ne, dovedete si představit, jak energeticky náročné je přemazat kolektivní vědomí sedmi miliard lidí?“

„Miliardu rovnou odečtěte, v Indii už se jim podle mě říká.“

Obžalovaný se zasmál:

„Taky odečtěte všechny hluchoněmý, slepý a eskymáky, ti jim neříkají nijak.“

Petr se v duchu své role smírčího soudce pokusil o smířlivou notu:

„Pane Mahátmá, upřímně, stojí vám taková malichernost za to? Prožijete život jako svatý muž, který vysvobodí stamiliónový národ z otroctví, vydrží hlad i věznění, a pak se tu po smrti budete hádat o jméno brýlí?“

„No jasně, bratře v duchu, nekažte si reputaci. Vždyť my jsme si vás s klukama taky vážili. A Ringo s Paulem si vás myslím váží dodneška.“

Protistrana se zdála nalomena. Toho využil i soudce, jehož cílem beztak od začátku bylo najít nejméně náročné řešení. A tak si přisadil:

„Víte, pane Gándhí, ono to není jen tak, přemazat lidstvu paměť. Moc často se to nedělá, nikdo to moc neumí, takže nelze vyloučit nepříjemné vedlejší účinky.“

„Jaké účinky?“

„No, řekněme, že se nám s Boží pomocí podaří zasáhnout do paměťového paradigmatu žijících lidí a z lennonek se všeobecně stanou gándhíjky. Jenomže ruku v ruce s tím třeba půjde i všeobecně rozšířené povědomí, že jste si to tady nad Johnem sám vyhádal.“

„Vida!“ zasmál se Lennon, „a máš sice brejle, ale najednou nejsi ani půl toho chlapa, co jsi býval.“

„Včera, že jo?“ dodal Petr.

„Jo. Ta je Paulova, ale já ji mám taky rád. Jak kdyby byla moje.“

„Tak co, pane Mahátmá, nechcete na to radši zapomenout?“

Plešatý mužík si chvíli něco brumlal, až nakonec zasyčel:

„To jste prostě vy Angličani! Co se vám líbí, to si vezmete, jako by to bylo vaše! Ale všeho do času, však víte, celou Indii jsem vám vyfoukl!“

„Jo, Indii už máte, tak teď jsou na řadě brejle… Nechcete na to zkusit hladovku?“

Teď se už neudržel smíchy ani sám soudce, takže nad severní polokoulí začalo hřmít. Ještě mezi škyty pronesl:

„Tak mně se zdá, že tento spor bychom snad mohli uložit ad acta, ne? Já tady zapíšu, že obě sporné strany se smírně dohodly v tom smyslu, že brýle s kulatými obroučkami zůstávají ve spirituálním vlastnictví pana Lennona, kdežto pan Gándhí si zase ponechá Indii. Spokojeni?“

Žalobce chtěl ještě něco dodat, ale v té chvíli vešel do soudní dimenze Jan.

„Petře, promiň, ale musíš k bráně, tohle já nedokážu rozhodnout.“

„Copak? Zase se sem tlačí nějaký taxikář.“

„Něco horšího. Tenhle měl dole autobazar.“

„No tak to ani náhodou!“

„Ale on pak ke konci dal všechno na charitu.“

„Bože můj!“ Petr si spěšně svlékal talár. „Kde mám klíče?“

„Já je mám.“

„No jo vlastně.“

„Volals mě?“

„Ne, promiň, Mistře, to mi jen uklouzlo.“

Všichni tři se rychle ztráceli, bylo ještě slyšet Petrova slova:

„Hele, Jene, a rozdal to ještě před diagnózou, nebo až po ní?“

A odpověď:

„Vidíš, ty jo, to mě nenapadlo se zeptat.“

„Protože to je právě rozhodující okolnost…“

 

Oba muži, každý s jinak porostlou hlavou, osaměli u stolce. Usmáli se na sebe.

„Tak co, dobrý, ne?“

„Ovšem. Já už se bál, že nás nepřijme.“

„Tak co dáme příště?“

„Mě napadlo zkusit tady zavést vězení. Nakukat jim, že podle našich zkušeností dochází v kriminále k úžasnému povznesení ducha a že ho tu chceme jako užitečnou volnočasovou aktivitu.“

„Ale já seděl jenom pár dní, ve Státech, za marihuanu.“

„To protlačíme. Už jsem to trochu rozhodil a vypadá to, že Nelson by do toho s námi šel.“

„Aha, no tak svělý. Věčná nuda zas na chvíli zažehnána. Tak zatím.“

„Sbohem. Jé, hele, podívej dolů, to je sranda!“

„Co?“

„Petr zase zapomněl pršet!“