Dofča za všechny úspory
 

Nikdo nemůže říct, že jsem se nesnažil. Našetřil jsem, oželel nové letní gumy a dovezl je sem… vlastně dovezl nás sem. Je to totiž rodinná dovolená, jsem její součástí, činitelem, investorem. Nejde se vyvléct. Co na tom, že tohle není ideální, ba snad ani průměrně snesitelná dovolená pro nikoho z nás – jsme tady, protože je to cenově i emocionálně přijatelný kompromis. Dvě minuty od pláže a jen čtvrt hodiny autem k nejbližšímu ráji.

 

Nejsem cynik ani asociál. Se svou nejdražší bych směle vyrazil na vánoční Stockholm, nejstarší bych pak poslal s mámou do Drážďan na novoroční výprodeje, malou kolem chalupy na věneček z pampelišek a s klukem bych vyrazil do hor, sáhl si na dno a naučil se tamnímu nářečí.

Jenže to nejde, protože jsme rodina. Nemůžeme si pořádat solitérní výpady za svými koníčky, co by řekli lidi. Podívejte, von už zase někam jede jenom s tou malou holkou, to vono jim to asi netento, špity špity, pošli to dál.

A tak jsme tady, dokonale spořádaná, kompletní mroží rodina na obřím ručníku plném písku, se slunečníkem a sušenkama plnýma písku, a pěstujeme vznešenou prázdninovou nudu. Žena mi koketně oznamuje, který plavčík se jí líbí nejvíc, já jí koketně neoznamuju nic, však můj vkus dobře zná, velká leží na ručníku s telefonem a raduje se, že pláž má dobré pokrytí, kluk z povinnosti staví hrad z písku a vzpomíná na SimCity 4, maličká se bojí, kdykoli přijede vlna.

Jednou za deset minut u nás zastaví černoch ověšený jako planá slíva a snaží se nám vehementně prodat něco ze svých plodů. Všechny jsou za senzační ceny a v kvalitě, jaká se jinde než na této pláži nevidí.

 

Jsme tu už dva dny, našel jsem zdroj slušného německého piva za půl eura, nejmladší si troufne po kotníky, černoši vzdali zastávky u našeho ručníku. Maličká sice chtěla draka, ale poslal jsem ji kouknout se na toho sousedovic.

Nemám se čemu přiučit, nikde není slyšet pořádná italština.

„Langsam, Rudi, langsam ins Wasser!“

„Ty nie zapakowalasz butylke z woda?“

„Copii, pepene!“

„…“

Už tu není ani na co koukat. To pohledné plážové vždycky jen projde, zavěšeno do jiného pohledného plážového a ponořeno v existenciálním rozhovoru na téma nejvýhodnějšího partnerského tarifu, přehoupne se mým horizontem a na delší dobu zase jen ten usazený, ručníkový podprůměr.

Reklamní letáky na libovolné přímořské letovisko od Johannesburgu po Reykjavík ukazují bez výjimky rozjásané dvacetileté modelky v plavkách, realita pláží však mluví jinou řečí. Tady trůní pod slunečníky nejnižší střední třída, pantátové kuželovitého tvaru, jejich ctnostné manželky tvaru geometricky nepopsatelného, houfy děcek rozjívených, znuděných, uřvaných. Školáci s babičkami (mít tak babičku, co má našetřeno!), dědečkové s dědečky a jejich mnohahodinové srovnávání slávy Itálie unijní a mussoliniovské, břichopásci s břichopaskami, vyzáblí mladíci na prahu puberty, co od loňska vyrostli o třicet centimetrů a teď se to snaží klátivou chůzí a roztaženýma rukama dohnat i do šířky, jejich pučící vrstevnice, co nemají jasno, jestli si ještě nebo už zase můžou sundat vršek, nahatá miminka a marcipánově se tlemící pedofilové, tu a tam nějaký fotřík, co by byl nejradši někde jinde s někým jiným. Vystajlovaná letáková generace se vyskytuje jen stopově, párečky výsměšně krásných antických figur, jež mi po dvou dnech už natolik splývají, že je podezřívám z najatosti.

 

Ani ne deset metrů od našeho ručníku se usalašil stánkař. Nic proti poctivému obchodnictví, jenže jeho tovar láká výhradně takový výkvět zdejší pláže, co při hromadném vstupu do moře vyvolává povodně v Benátkách. Vlající polyester obklopila plovoucí celulitida a slunce si znaveně zakrylo tvář mračnem. Odvrátil jsem hlavu na druhou stranu, kde právě v dáli mizel poslední reklamní pár toho dne, a počkal na svou nejdražší, zářící nadšením, neboť se jí podařilo přimět maličkou vstoupit do bouřícího živlu po kolínka.

 

Passeggiata po korze je prý italským národním rituálem a metabolickou potřebou. Bývala to kdysi příležitost pochlubit se novou krajkou a srovnat si politické názory s přáteli i odpůrci. Dnes tu však blonďaté rodinky jen úhledně pochodují k molu a zpět, rodiče jsou spokojení, že se jim podařilo odolat soustředěnému náporu markytánů a teď jsou všichni po večeři, doma už by byl každý zalezlý u svého stroje, ale tady ne, tady se musí korzovat. Tatínci tlačí kočárky a jejich tváře hlásají do světa „nemluvte na mě, jsem tu pro rodinu“, mladší děti skáčou z nudy na obrubníky a starší s odstupem šesti kroků hledí do těch nejchytřejších telefonů, jaké si mohly rodinné rozpočty dovolit. Aspoň maminky jsou šťastné, že rodina drží pohromadě.

Reklamní párečky na korzo nechodí, ty se teď dobře pobavily na pokojích, večeři spraví pár drinků a pak půl noci na pláži, soukromé, odmrožené a vábivé. Je mi jich líto, protože ve své bezstarostnosti netuší, že za pár let už sem jezdit nebudou, neb všechnu letní vášeň zdusí hypotéka, a začnou znovu, teprve až z nich taky budou mroži.

 

V půli týdne ubylo mráčků a přibylo celulitidy. Bytosti zakázaných forem seděly dětem modelem pro hrady z písku, rumunským a polským rodinám docházela eura a místo čerstvých melounů dělily mezi děti dýňová semínka ve slupce a z bufetu Tropicana zazněla jubilejní stá padesátá repríza hitu É cosi normale amarti sine parole.

Nejstarší se vzteká na slábnoucí signál, prostřední už dláždí nádvoří mušlemi a nejmladší si troufne po pás. Najaté figuríny prošly za celý den jen jednou, nenuceně vlníce vším, co nezakrývaly plavky, a mírně nuceně i tím, co zakrývaly.

 

Pátral jsem po štěstí. Chtěl jsem vidět někoho, kdo je nefalšovaně nadšený z toho, že může být tady a teď, ve společnosti právě těch, s nimiž tu je.

Maminky? Tady na pláži ne. Večer na korze ano, po práci, omotané novým hadrovím made in Pákistán za skvělou cenu, ale na pláži si jen pořád dokola rovnají, upravují a popotahují všechny díly plavek a nevědí, jak se správně uvelebit, aby bylo co nejméně znát dědictví posledních paterých Vánoc a dvou porodů.

Tatínkům se zálibně blýskne v očích, jenom když zaloví v termotašce a vytáhnou nějaký tekutý poklad.

Babičkám a dědečkům je vedro a nejvíc času stráví štelováním slunečníků, rohoží a jiných zábran proti slunci, za nímž sem přijeli.

Vzácně se vyskytší perspektivní solitéři se nudí a mrzí, že ani letos není na pláži žádný perspektivní solitér opačného pohlaví.

Děti už se skamarádily, a tak sedí na čáře přílivu a babylonskou řečí si vyprávějí zážitky z Legolandu a počítačových her.

Šťastna tady a teď jsou toliko batolata, která už pochopila, že moře sice doráží, ale nesežere.

 

„Ahóój! Náramek neska dobrý cena. Město deset euro, tady tri euro. Jak se maš velka holka?“

Potěš Alláh, černoši se naučili česky a dorážejí zesíleným náporem. Jako kdyby zrovna opodál ztroskotal uprchlický vor, jsou tu co tři minuty a nabízejí deštníky, koberce, nafukovací tučňáky, copánky, pravé rolexky i levotu všeho druhu.

Čechů je na pláži skutečně dost, občas zaslechnu jejich hovor – šoupni se, přendej ten slunečník, nekopej mi sem písek, mami, jaktože vona měla sedmnáct sušenek a já jenom šestnáct a půl?

Má nejdražší dělá, že je neslyší. Že tu prostě nejsou žádní účastníci zájezdu, žádná vyšisovaná, dávno již nearanžovaná výloha středostavovského češství, že jsme tu z té dálky jenom my, rozkošná rodinka, na které může místní personál oči nechat. Nejstarší sice tu a tam přitáhne letmý zrak některého kolemjdoucího, ale poutána telefonem o tom zpravidla neví, a africká obsluha pláže lepí žádostivé pohledy prakticky na každou osobu méně temné pleti.

 

V pevninském šelfu se koná odliv, ještě sto metrů od břehu je vody po lýtka, takže naše nejmladší si troufá i sama dost daleko. Stojí u tyčky, která vytyčuje hranici bezpečné zóny, a zírá na jakousi Miss Oktoberfest na obřím nafukovacím preclíku. Počítám, že brzy budu muset vytáhnout tři eura za tučňáka.

 

Nejstarší dcera má problém se signálem vskutku již odumírajícím, prý je to tím, že jak týden ubíhá, čím dál víc lidí se tu k vzteknutí nudí a síť je přehlcená. Snažím se jí naznačit, že je to spíš Boží znamení, aby na chvilku zdvihla oči od displeje a spočinula zrakem na té kráse vůkol. A že nemá nic lepšího na práci, poslechne mě a společným obloukem přejedeme nejbližší okolí. Aniž bychom se domluvili, pohledy se nám oběma zastaví na jednom z tatínků, který měl dříve evidentně potíže s drogami a otcovství mu bylo doporučeno jako terapie. Dcera na mě koukne s výrazem „to má bejt jako vono?“, já na ni trochu omluvně a pak se oba rozesmějeme.

 

Ještě tři dny a budeme propuštěni.