Maturitní projekt

Maturitní projekt
 

            Předsedkyně předmětové komise výtvarné výchovy vydala pokyn:

            „Teď prosím Katrinu a její projekt.“

            Studentka zažehla svou prezentaci.

            „Takže já jsem si jako téma svého maturitního projektu vybrala práci s prvotními materiály, z nichž jsem sestavila tento celek, který jsem nazvala Země.“

            „Nemůžete začít jinak než ,takže´?“ zahudrovala předsedkyně, dáma ještě ze staré školy, tedy někdy před Velkým třeskem.

            „Jistě. Takže tady vidíme celkový pohled.“

            „Ten konzervativní tvar jste zvolila schválně?“

            „Ne, po pravdě řečeno jsem původně chtěla plastickou hvězdici, kde by do všech stran trčely kuželovité cípy, ale z těch materiálů to bohužel nedrželo. Chtěla jsem totiž, aby moje Země nebyla jen statickým objektem, a tak jsem ji roztočila podle šikmé osy, jak vidíte, jenomže když z ní vybíhaly kužely delší než její samotný průměr, tak vlivem obrovské rychlosti otáčení se mi všechny od špiček tavily. To nejvýraznější, co se týká povrchu, je tady, já to maličko zvětším, tahle sada výstupků je už poměrně patrná, a aby se mi taky neroztavila, trochu jsem zmenšila žhavé jádro, takže v téhle vzdálenosti od něj už funguje hodně dobré chlazení.“

            „Jak tomu říkáte?“

            „Těm výstupkům? Těm se tam říká Matka hor, protože oni mě viděli, když jsem se s tím patlala. Tadyté placce pod tím říkají Čína a v její řeči je Matka hor Čo-mo-lung-ma.“

            Obecenstvo shromážděné kolem vykládající maturantky se pobaveně rozesmálo.

            „Dobře, ještě než se pustíte do podrobností, řekněte nám, jak jste navázala na předchozí školní projekty.“

            „Tak asi nejvíc jsem využila Slunce, co dělali předloni kluci z Áčka, to je myslím hodně povedená hvězda, pořád jim to ještě hoří, tak jsem si říkala, že na tu chvíli do maturit můžu tu svoji Zemi napojit na jeho sféru.“

            „Ale tam už přece několik takových projektů existuje,“ namítl ředitel, který si zakládal na tom, že má vždycky přehled a ke všemu co říci.

            „To je pravda, ale já jsem se za prvé snažila vyhnout různým zavedeným klišé, takže třeba nepoužívám prstenec nebo jsem hodně šetřila se satelity, protože on už jeden měsíc – tady na obrázku, jak vidíte – je v podstatě hrozný kýč, a kromě toho si myslím, že jsem na Zemi udělala daleko nápaditější život.“

            „To budete muset nějak dokázat,“ zašklebila se předsedkyně výtvarníků, „víte přece, že když vloni Reformela představovala svůj maturitní projekt Jupiter, tvrdila o něm takřka totéž.“

            „Ano, jenže ona vsadila spíše na kvantitu, udělala svůj Jupiter dost velký, samozřejmě s prstencem, akorát že ten jí stejně primáni zničili, ale hlavně ten život, který na něm vytvořila, je podle mě takový dost nesdělný. Je uzavřený pod povrchem a běžný pozorovatel ho sotva vnímá. To už se mi víc líbila Kalvarova Venuše, která je oživená docela hezkými figurkami s takovým srandovně intuitivním chováním…“

            „Vaším úkolem teď ale není posuzovat cizí projekty, nýbrž obhájit ten svůj. Chcete se už přesunout k výhradám, které uvedli kolegové ve svých posudcích?“

            „Asi můžeme. Já jsem si je vypsala a ke každé z nich jsem si připravila pár slajdů na vysvětlenou. Takže první námitka, která se opakovala u všech posuzovatelů, byla, že Země je po chemické stránce nevyvážená a že jsem k volbě materiálů přistupovala ledabyle. Tak pravda je, že jsem to možná trochu přehnala s uhlíkem, protože on se mi dobře vázal, takže jsem nakonec místní život založila na jeho sloučeninách. Teďka ono se mi to v podstatě trochu vymstilo, protože ta nejvyšší forma života, která se mi tam zatím vyvinula, se naučila s těmi uhlíkovými sloučeninami různé kousky… počkejte, já vám to ukážu… tady, tohle je zvětšenina, na ní je vidět, jak oni kusy uhlíku v organickém skupenství takhle dají na hromadu a zapálí…“

            „Kdo oni?“

            „No ti, jak se mi tam vysemenili, říkají si lidi. Trochu uhlíku jsem nechala tekutou, tu oni taky pálejí, oni tam v podstatě všechno pálejí… Tady, oni si to takhle nalijou do tohohle železnýho toho…“

            „Železo jste jim dala meteorické?“

            „Taky trochu, ale spíš jsem ho namíchala do těsta… a hele, oni si to tam nalijou a pak… teď se dívejte… takhle to s nima popojede!“

            Publikum se zasmálo, ale ředitel naznačil, že by se z maturitní prezentace neměla dělat groteska.

            „Ale jak jsem říkala, to nadužití uhlíku se mi vymstilo, protože se mi tím pálením Země přehřívá, a já jsem si ze začátku říkala, že se rozbije až se Sluncem, ale teď mi to připadá, že asi tak dlouho nevydrží. Ti lidi se ale neumějí jinak přesouvat, než jak jsem vám ukazovala na tom zvětšení.“

            „Vy jste nevymyslela nic pro jejich nezávislost na uhlíku?“

            „Zkoušela jsem to, ale zatím se nemůžu moc chlubit. Třeba jsem vymyslela tajfun, ten lidi přemisťuje spolehlivě i s obydlím, ale spousta se jich při tom rozbije. Ale já mám i tak tajfuny ráda, protože… schválně se podívejte, já jeden udělám…“

            Katrina foukla na svou maturitní Zemi a současně promítla na plátno zvětšeninu výsledku. Publikum bylo viditelně dojato.

            „Vidíte to? Tohle je jeden ze způsobů, jak se mi na Zemi daří dělat lásku. Vždycky je sice potřeba nějaké lidi nejdřív rozbít, ale potom je to super.“

            „Katrino, vaše nakládání s láskou je v projektu mimořádně kontroverzní a nepochybně o něm bude podrobnější řeč…“

            „Tak ještě k těm námitkám, ať se tu nezasekneme,“ popíchla netrpělivě studentku předsedkyně.

            „Takže s tím nadužitím uhlíku souhlasím, to jsem úplně nedomyslela, ale jako nemůžu souhlasit s tím, jak mi tu pan profesor Monq napsal, že jsem na Zemi příliš šetřila zlatem, protože se mi s ním nechtělo obrábět. To není pravda, já jsem se se zlatem navztekala docela dost, zkoušela jsem z něj udělat i nějaké ty kužely, co by trčely do stran, ale dlouho to nevydrželo, akorát teď si lidi vyprávějí pohádky o zlatých horách, ale to jenom tak pro zasmání. Myslím, že nejhezčí věc ze zlata byla Atlantida, to vypadalo takhle… to jsem lidi naučila získávat zlato z mořské vody… no, takže oni si postavili takovéhle pěkné věci, ale právě jak to stálo na tom uhlíku, tak se to celé zabořilo, zrovna minulý týden. Takže když se pan profesor Monq podívá pečlivěji na reliéf mořského dna tady…“

            V té chvíli se jedné z přihlížejících maminek vyškubl asi čtyřletý capart a se slovy „Já ci taky zlatý domešky!“ plácl rukou do Tichého oceánu. Nejblíže stojící dámy vypískly a ostatní se rozesmáli.

            „Přestaň, Herkule!“ vykřikla matka. „Já se vám strašně omlouvám, snad vám to nezničil?“

            „Nebojte, já to tam doprším,“ usmála se Katrina a poslala na pobřeží Latinské Ameriky omluvu, que solo ha sido el niňo, že to bylo jen dítě.

            „Pak tu byla další námitka, že jsem nefunkčně rozdělila život na dva díly. To je pravda, ale neřekla bych, že to je nefunkční. Když si vezmeme ještě jednou tu Venuši, jak dělal loni Kalvar, tak tam je jenom jeden druh života, ale je to taky spíš jenom taková legrace, ne? A Sepulkrův Mars, to je totéž v bledě modrém. Svou Zemi jsem oživila dvěma druhy života, tělesným a duchovním, samčím a samičím.“

            „Teď citujete z mého posudku,“ vzala si slovo výtvarkářka Solwina, „a chtěla jsem tím říci, že mi vaše drobení života na dva připadá neústrojné, nic nevyjadřuje.“

            „Ale oni se přece vždycky sami od sebe pospojují a dělají při tom lásku.“

            „Jak už jsem řekla, vidím v tom jenom manýru, nadbytečnou kudrlinku. Vaše pojetí lásky je krajně neobvyklé, v podstatě jako byste ve svém díle naznačovala, že může někdy nebýt.“

            „Ano, předpokládala jsem, že mé pojetí lásky vzbudí nelibost v konzervativních kruzích…“

            „Katrino, já vím, co je to umění a že jeho podstatou je porušovat zavedenou normu a hledat nové cesty. Ale co je moc, to je moc. Jako nápad budiž, studentská recese, řekněme. Ale maturitní projekt má být důkazem vaší tvůrčí schopnosti i estetické soudnosti. Nemyslete si, já jsem si tu vaši Zemi prostudovala hodně podrobně a vyplývá mi z toho, že všude tam, kde jste na okamžik potlačila lásku, začaly se vyvíjet úkazy umělecky naprosto bezcenné. Třeba ta válka, tu tam máte na denním pořádku, lidi se vám při ní rozbíjejí…“

            „Ale oni to taky pochopili! Oni tam říkají inter arma silent musae, oni sami přišli na to, že nedostatek lásky je příčinou nedostatku umělecké hodnoty…“

            „Ale prosím vás,“ vložil se do debaty profesor Monq, „snad nechcete tvrdit, že účelem maturitní práce je dokazovat takovéto banality?! To je jako byste v maturitním projektu z fyziky dokázala, že síla reakce se rovná síle akce!“

            „Záměrem Země není dokazovat banality, ale představovat určitý vývojový model. Je to planeta vytvořená z těch nejzákladnějších materiálů, život na ní má velmi primitivní formu, což dává najevo všemi známými prostředky, například sám sebe ničí nebo se naopak považuje za vývojově nejdokonalejší a tak podobně, a pomaloučku se dobírá poznání lásky…“

            „Vždyť láska jakožto princip vesmíru by snad měla být samozřejmá, ne? Proč z ní dělat nějakou bojovku s nejistým výsledkem? To máte jako když vaši loňští spolužáci cvičili tu velkou medvědici, aby jim tahala vůz. Dokázala to, dokonce s ním splynula, ale k čemu to bylo? Vždyť kdyby zapřáhli Pegasa, mají to bez práce. Umění neznamená jen dosahování prostých výsledků samoúčelně komplikovanou cestou.“

            „Mně se to takhle prostě líbilo…“

            „Dobře, považujme to tedy za autorský záměr, i když dost podivný,“ uzavřela to předsedkyně, ale Solwina se zahloubala:

            „Na druhou stranu je pravda, co bylo řečeno o umění. A mně se z tohoto pohledu zdá Katrinin nápad učinit z lásky jakousi odměnu docela zdravě originální.“

            „Můj záměr byl, aby na Zemi něco z toho, co je nezbytně nutné, nebylo snadno dostupné, aby se tím zvýšila dynamika celku, který postupně přijde na to, co mu chybí, a vytvoří si to, nebo o to aspoň začne usilovat. Nejdřív jsem to zkoušela se vzduchem, ale když jsem ho na chvilku odstranila, tak oni se mi hrozně rychle dusili. S láskou mi to přijde průchozí, protože bez té oni vydrží poměrně dlouho, někdo klidně i vteřinu.“

            „Já jsem si právě všiml – co ten Hitler, prosím vás? Vždyť to je absurdní...“

            „To už jsem byla hrozně ospalá a po ruce jsem měla jenom nějaké zbytky…“

            „A nemyslíte, že chyba může být v tom, jakou jste tam udělala silnou gravitaci? Vždyť se podívejte, oni nejsou schopni se od té Země odpoutat, leda zase prostřednictvím toho vašeho uhlíkového diktátu, to je směšné. Jak mají potom natrvalo nalézt lásku?“

            „Ale mým cílem nebyla trvalá láska jako všude ve vesmíru, ale experiment s láskou jakožto něčím žádoucím, oč je potřeba usilovat!“

            „Prosím vás, to už se točíme v kruhu…“

            „A samozřejmě jsem zkoušela snížit gravitaci aspoň natolik, aby se dalo chodit po vodě, Ješua mi to tam byl vyzkoušet a říkal, že to jde, i když jsou z toho všichni kolem perplex. Akorát že mi tam pak zase nedržel Měsíc.“

            „Dobře. Čas se nám chýlí, tak už to prosím žeňte k závěru,“ pobídl ředitel a Katrina rychle přelétla seznam zbývajících námitek.

            „Ještě tohle mi přijde docela důležité. Vytýkáte mi tady celé to zmatení ohledně vnímání mě samotné. Tak já to nechci na nikoho svádět, ale v tomhle případě skutečně vidím hlavní díl viny na Ješuovi. Ze začátku o mně nikdo nepochyboval, říkali mi Nejvyšší nebo Síla hor, Matka Země, Gea nebo Pachamama, ale potom, když jsem potřebovala nějakou zpětnou vazbu od toho života, co už mi tam pár dnů běžel, nabídl se Ješua, že mi tam klidně zajde. Ale docela to zvoral, protože se svým příchodem nadělal hromadu všelijakých efektů a lidi pak nedokázali pochopit, že je to jenom taková sranda. Oni ho brali hrozně vážně, a přitom co on jim všechno nakecal… Víte, co jim třeba řekl? Že on, já a láska jsme jedna bytost ve třech podobách! Přitom já jsem mu dala jasně najevo, že prostě mezi námi je konec a že zůstaneme jenom kamarádi, jenže on to není schopen pochopit. Takže já jsem byla ráda, když se mi nabídl, ale to jsem netušila, že mi to celé takhle zkazí. Víte, jak mi tam teď říkají? Otec! A Ješuu tam dodneška uctívají, ačkoli se vrátil už předevčírem.“

            Předsedkyně udělala nespokojenou grimasu a snažila se prezentaci ukončit:

            „Katrino, to jsou vaše jaksi osobní problémy, které by se neměly do výsledku promítnout, nebo alespoň ne v míře ovlivňující hodnocení.“

            „Já vím, ale uznejte, že když mi tam Ješua vtrhne a nadělá hromadu emocí, nechá se pověsit na kříž a tvrdí jim, že takhle vypadá láska…“

            „Katrino, my vás chápeme, ale…“

            „To je prostě nefér! Můj projekt měl dokázat, že i když se láska na okamžik vypne, jakákoli forma života je schopna ji obnovit, a místo toho se mi to tam už dva dny mydlí a vytváří, jak jste říkala, esteticky bezcenné skutečnosti.“

            Profesor Monq pocítil rytířskou potřebu přivést vzlykající dívku na jiné myšlenky:

            „Nechápu, proč vám tam říkají Otec, a ne Matka? Jestli tomu dobře rozumím, roditelská a tvořitelská síla přece dopovídá té formě života, kterou jste tam nazvala ženskou?“

            „To taky Ješua,“ zaštkala Katrina a vesmírem se rozlétlo několik smutných hvězd, „on se prostě rozhodl, že mi to tam celé rozvrátí.“

            Otřela si oči do Roušky Veroničiny a napjatě čekala na verdikt.

            Předsedkyně se zatvářila seriózně a pronesla:

            „Takže maturitní komise Gymnázia Mléčná dráha, komise výtvarné výchovy se rozhodla následovně. Projekt Země, jehož autorkou je Katrina, vykazuje celou řadu originálních, umělecky cenných a neotřelých nápadů, z nichž nejpůsobivějším je dočasné potlačení principu lásky. Autorka projevila schopnost práce s tzv. primitivními materiály, zodpovědně vyzkoušela hranice jejich možností a v rámci tohoto omezení vytvořila solidní a přijatelné dílo, jejž však dosti kazí nedokonalá kompozice. Po stránce fyzické lze Zemi hodnotit jako výbornou, avšak rozvržení životních forem jen jako chvalitebné. Zásadním problémem pak zůstává duchovní obzor těchto životních forem, zejména té nejvyšší. S ohledem na to, že se autorka ne vlastní vinou stala obětí zlomyslnosti spolužáka, nebudeme tento aspekt Země hodnotit jak nedostatečný, ale pouze jako dobrý. Výsledná známka tvořená průměrem všech tří tedy zní chvalitebně, blahopřeji vám, Katrino, a přeji vám dostatek inspirace pro další výtvarné projekty.“

            Předsedkyně potřásla Katrině rukou a po ní i všichni ostatní členové komise. Pak zavelel profesor Monq:

            „Poslední z dnešních obhajob nám přednese student 4.C Faustin, pojďte prosím k nám.“

            A zatímco Faustin zapínal prezentaci ke svému maturitnímu projektu „Andromeda“, vyšla Katrina na chodbu, rozklepaná, ale šťastná, že to má za sebou. První, na koho narazila, byl Ješua.

            „Čau, co tu chceš?“

            „Čekám na tebe. Jaký to bylo?“

            „Hrozný. Kvůli tobě mě málem vyhodili.“

            „Přece víš, že co zavedli vesmírnou maturitu, tak už se skoro nevyhazuje.“

            „Skoro! A co včera, jak sepsuli Dogonovi to Pluto? Dostal kuli, protože to měl moc mrňavý.“

            „Dogon je debil. Celej rok prokalil a Pluto pak splácal poslední noc před termínem. A kdyby aspoň přiznal, že to má sotva na satelit, ale ne, on z toho hnedka udělá planetu…“

            „Nevím, kdo je tady debil. Já jsem se s tou Zemí patlala dost dlouho, a kvůli tobě mám dvojku, s odřenejma ušima.“

            „Tak ty jo, promiň. Já byl na tebe hrozně nakrklej.“

            „Hm.“

            „Ale přece se k sobě nebudem chovat jak lidi? Nezajdem si zajezdit? Pegas je teďka volnej.“

            „Mizero…“

            Krátce na to došlo ve vzdáleném časoprostoru k fúzi dvou hvězdokup, ale kdo by se tím zabýval. Takové věci jsou v univerzu na denním pořádku.

           

    

Jak se se mnou spojit?

 

Nejlepším způsobem, jak se na mě dobrat, je e-mailová schránka jicha.jan@seznam.cz

Případně na facebooku https://www.facebook.com/jan.jicha.7  a také https://www.facebook.com/honzajicha2/?fref=ts 

 

Mobilní telefon jsem odložil asi před osmi lety na půdu, takže pokud si někde seženete moje číslo, stejně se nedovoláte, protože vyzvánění není z půdy slyšet. Zato mám pevnou linku, a tu jen tak někomu nedám, protože to je jedna z mála pevných věcí, které na tomhle světě mám. Skoro všechny ostatní se chvějí.