Napínavá povídka
 

            Čestmír Palivec si nebral život poprvé. Byl to už jeho čtvrtý pokus a všechno nasvědčovalo tomu, že bude rovněž úspěšný. Sebevražda pro něj byla nejen popřením nicoty, autentickým kontaktem s vlastním já, jediným krokem, k němuž se člověk může rozhodnout svobodně a potvrdit tak své lidství, ale rovněž příležitost vyzkoušet si, zda se mu podařila renovace válečného samopalu Stengun.

            S touto zbraní přišel do okupovaného Československa jeho dědeček Vojen Palivec, jejž kruté cesty osudu zavedly nejprve do Mnichova, odkud se po nezdařeném atentátu na Hitlera, Mussoliniho, Chamberlaina a Daladiera vrátil do Prahy, byl degradován pro neschopnost, emigroval do Sudet, odtud do Polska, Švýcarska a Sýrie, kde však již vládly tuhé koloniální poměry, a proto nemohl strádající vlasti přispět vstupem do cizinecké legie. Prošel proto pěšky celou Sibiří až do Vladivostoku, nalodil se na parník a v San Francisku se přihlásil jako dobrovolník do armády generála Pattona.

            Když přišel rozkaz k tažení na Normandii, Vojen zrovna krotil koně, neboť Pattonova armáda už byla takřka kompletní a přijímala jen do kavalérie. Byl to vysoký statný hnědák, typická oběť ekologické devastace amerických prérií. Již dlouho se toulal krajem bez matky, na zadku měl tetování a z očí mu čišel nihilismus. Kdyby ho nebyli odchytili, jistě by dříve či později skončil na kvašené šťávě z agáve a omamných houbách.

            Vojen na první pohled poznal, že se vzpurným hřebečkem nebude lehká práce. Proto k němu přišel, vyšvihl se do sedla a zaržál. To koně překvapilo, neboť se k témuž právě chystal sám, a vzplál k svému jezdci láskou.

            Nebyl ale všem nebezpečím konec. Na obzoru se zdvihlo mračno prachů a ozval se dusot dvanáctiválců. Indiáni! rozlehl se pokřik a všichni zaujali pozice u střílen. Nájezd zhýralých hazardních hráčů, kteří čas od času opouštěli rezervace a vyráželi obehrávat okolní osady, se poznal právě podle zvuku dvanáctiválců a podle oblaku prachů, který kolem indiánů, ztracených, zlomených a bez identity, připravených o půdu a loviště svých dědů, pasovaných na občany druhé kategorie, uklizené do rezervací a nucené zde za mrzký peníz parodovat vznešené rituály z dávných dob, prostituovat své lukostřelecké umění a z touhy po kořalce udržovat v provozu hráčská doupata, neustále fluktuoval. O vývěsní štít místního kasina už zacinkaly první kule, vzápětí první žaludy a listy a k zabedněné bráně přirazily první káry. Ani obyvatelé městečka Alamo ale nebyli žádní poseroutkové. Z otvorů po sukách v pažení hradby zazněla salva výstřelů, ženy nabíjely a děti psaly na omítku „No pasarán!“. Ze strážní věže se rozštěkal plamenomet.

            Vojen cítil, že se pevnost dlouho neudrží, popadl koně, znovu se mu vyšvihl do sedla, ale tentokrát zapomněl zaržát. Během chvilky se válel v trávě. Přeběhl náměstí ke stojanu s koly, přesekl řetěz a nasedl. Kolo však bez řetězu nejelo a navíc pevně vězelo připoutáno ke stojanu. Zbývala už jen jediná možnost – jiné kolo! Ve stojanu jich bylo ještě osm, vybral si pořádný horský třicetikvalt, rána kamenem do zámku a kolo radostně vyskočilo ze stojanu.

            Vojen v dešti střel třikrát obkroužil náměstí a vrhl se přes hradby. Dopadl do řeky, ale věrné kolo bylo dobře nahuštěné, a tak ho pohodlně doneslo na druhý břeh. Vysíleni vylezli na břeh, ale kolo rozrušeně zafrkalo. Co se děje? ztuhl Vojen. Houští zapraskalo. Vojen odjistil karabinu a přískoky se plížil k houští. Bylo pěkně daleko, asi půl hodinky svižné plazby. Muselo to být pořádně silně praštění!

            A nebylo divu – houští bylo hustě obydleno stádem tygrů. Alfa samec jen tak ležel na své alfa samici, ostatní samci si brousili zuby, samice si česaly srst malými kaktusy a tygřátka v houští působila ono hrůzostrašné praskání.

            Jestli mne objeví, jsem ztracen! věděl Vojen. A vtom ho tygři objevili. Byl ztracen. To věděl jistě. Věděli to i tygři. Sám a ztracený uprostřed davu, jak nechutný pocit! Pomyslel na matku, na sebevraždu a na pořádnou kulovnici. Intuitivně cítil, že kterákoli z těchto komodit by situaci vyřešila. Zároveň však byl studovaný v čínské medicíně a věděl, že v souboji nervů prohrává ten, který první mrkne. Očima tedy fixoval alfa samce, k němuž zase upínali zraky všichni ostatní tygři. Jenže alfa samec patrně také ovládal čínskou medicínu, fixoval na oplátku Vojena a ne a ne zamrkat. Jeho alfa samice už byla podrážděná, že ji zanechal ladem uprostřed výkonu, a když viděla, co ho tak zaměstnává, rozhodla se, že půjde Vojena sežrat.

            Vojen si všiml ohromné tygřice, jež byla skutečně náramná kočka, kterak se zdvihla na tlapky a zvolna se k němu blíží. Musel nyní fixovat dva tygry najednou, a jak se od sebe vzdalovali, začal z toho šilhat. Jenže šilhat a zároveň nemrkat je už nadlidský výkon a Vojen cítil, že to brzy přijde, že už se neudrží. Kolena se mu podlamovala, bratr na ramenou tížil. Tygřice se blížila ladným, takřka koketním krokem k Vojenovu pravoboku. Jeho pravá panenka už se dostala mimo zorné pole a zmizela uvnitř hlavy. Vojen fixoval samce, ale neviděl samici. Nekrytý bok je vážná strategická chyba, pomyslel si přesně ve chvíli, kdy tygří samice, která se v čínské medicíně nevyznala, ztrativši zájem o zjevně tuhou a nevydatnou kořist, bezstarostně zamrkala na jednoho beta samce poblíž, který vypadal, že by byl schopen dokončit započaté dílo jejího alfy. To však Vojen neviděl a byl přesvědčen, že je s ním konec. Nohy mu definitivně vypověděly službu, foukací harmonika mu vypadla z úst a on se zhroutil do trávy.

            Nevěděl, čí to byly ruce, které ho popadly za ramena a vtáhly do úkrytu, odnesly k břehu řeky, přehodily přes kolo a dovezly do nemocnice. Když se probral, skláněl se nad ním doktor.

„Měl jste z pekla štěstí,“ usmál se na něj zjizveným obličejem. „Našli vás naši chlapci, když patrolovali se sanitkou v prérii. Všimli si podezřelého chlápka, který jel na koni a vedle něj klusalo kolo s člověkem přehozeným přes rám. Pak seskočil a vytáhl dlouhý Bowiův nůž. Zadrželi ho v posledním okamžiku, mohlo být po vás.“

„Pamatuju si tygří stádo. Ten člověk mě nejspíš zachránil.“

„A pak vás málem oddělal. Je to blázen. Old Shatterhand si říká. Toulá se krajem a vyhledává osamělé cestovatele, aby si s nimi mohl smísit krev. Je posedlý bratrstvím mezi národy.“

„Jak se mu to stalo?“

„Nešťastná náhoda. Měl v mládí kamaráda, se kterým hodně blbli a hráli si, že jsou bratři. Podřezali si žíly a propojili své krevní oběhy na důkaz bratrství. Jenomže…“

„Už chápu…“ hlesl Vojen.

„Ano, je vidět, že jste studovaný muž.“

„Hodně jsem se věnoval čínské medicíně…“

„Takže jistě rozumíte…“

„Ano, naprosto. Neshodli se.“

„Přesně tak.“

„AB+?“

„Tak zlé to nebylo. Nula plus.“

„A ten jeho kamarád měl…“

„AB-.“

„Ajaj. Hemolýza?“

„Totální. Pár let s tím ještě klempíroval, prý i hrál v nějakých filmech a nakonec ho dokonce v jednom z nich zastřelili, ale to už měl krev úplně rozpadlou. Old Shatterhand se z toho pomátl.“

„Není divu. Rh faktor je zákeřná věc.“

„Až se zotavíte, ukážu vám naše tajné laboratoře, kde proti němu vyvíjíme sérum. To víte, blíží se válka, krev poteče proudem a nebude čas zjišťovat nějakou kompatibilitu skupin. Transfúze bude možná běžnější věc než jídlo.“

„Moc rád bych se podíval,“ souhlasil Vojen, ale to už oblohu zatemnila formace letadel. Krákorání jejich motorů přehlušilo pokojné konverzace na míle daleko. Byly to stroje všech druhů – Messerschmidty, Junkersy, Spitfiry, Montgolfiéry, Hurricany, Airbusy i Zeppeliny. Poletovaly nad krajinou, vrážely do okenních skel a jejich drzost narůstala. Nebude to trvat dlouho a zaútočí i na člověka!

Vojen cítil, že zde půjde o všechno. Rozmáchl se, udeřil do tělesa ústředního topení a sádra se rozlétla na kusy. Hbitě z ní vyskočil, převlékl se za keř s jedovatými bobulemi a v této kamufláži opustil město.

Jak se potom dostal do Evropy, proč ho sám generál Patton povýšil za chrabrost a proč mu věnoval samopal Stengun s ozdobnou perleťovou pažbou, z jakého důvodu tato zbraň za poměrně krátkou dobu tolik zchátrala, proč se ji jeho vnuk Čestmír rozhodl renovovat a nakonec vyzkoušet přímo na sobě, to už nebudeme prozrazovat, abychom nesnížili tak pracně vybudované napětí.