Kapitola třetí,
ve které se konečně koukneme do jedné trapasličí domáctnosti

 

Trapaslík Vohník uhodil dnešním Zítrapasem o stůl v kuchyni, až jeho mámbohuželka Čudla nadskočila v křesle, upustila ovladař a omylem přepnula televrzi na dvojku, z níž se do jejich kutlochu zazubil historyk Trapásek v pořádu o důležitosti národní identytyty.

„Co s tím tak mlátíš? Teď mi uteknul kus telenavoly.“

„Štve mě ten chlup!“ zahřímal Vohník.

Čudla spěšně přecvakla zpátky na sluhvíkolikátý díl romantického serujálu Clistira a snežila se dohnít zamyškaný děj. Bohužel nedohnila.

„Je to tajtrlík!“ pokračoval její mámbohužel.

„Posloucháš mě?“ vykřikl, když pochopil, že ho Čudla neposlouchá.

„Dej mi pokoj. Myslím, že dneska už se rozejdou.“

„Víš, co udělal Pobert? Šlohnul v Kikirice brk!“

„Tak mu to přej, a neruš.“

„Tady se jeden celej život pinoží, aby nanosil domů aspoň šmíráky od kupírky, a tenhle tatrman si vyjede do Kikiriki a před očima celýho světa shrábne flinckej brk! To se to pak dělaj trapasy, když na tebe čumí třicet kamer…“

„Tak nás přihlaš do debility šou, budeme mít doma aspoň jednu.“

„Nevybrali by nás. Nejsme dost trapní.“

Vohník si sundal sako, košili a kalhoty, navlékl si tupláky a trochu povytáhl stýlko, aby se mohl podrbat na holém pupku. To dělají trapaslíci hrozně rádi. Z ladničky vytáhl flašku sleva, otevřel a na jeden zátah půlku vypil. S druhou půlkou si přisadil k Čudle.

„Chceš taky?“ zeptal se láskyplaně.

„Hm,“ přistoupila na jeho cukrývání a vypila všechno zbývající slevo.

Objal ji a dokoukal s ní poslední záběry tohoto dílu, v němž Clistira konečně málem vyznala svému čtrnáctinásobnému expříteli Corbálovi, že ho asi nemouluje. Při tytulcích přepnul na furtbal.

„Co děláš!“ vykřikla Čudla. „Teď bude ještě Dalas! Zrovna se má rozlousknout, jestli mu teda dala, nebo nedala!“

Naštěstí měli stejně jako řada trapaslíků patřících k hospodině nejnovější model televrze, na které lze sledovat i víc progromů současně. Vohník a Čudla tedy zapnuli rozdělení obrozovky a koukali se spulečně. Nalevo běžel Dalas, napravo furtbal. Když občas přelétl míč na levou stranu obrozovky, přehodili si půlky.

Půlená obrozovka byla nedávným vynálezem, hojně propakovaným na blbordech i v telešupinku. Dokonce i psychojátři se v serujózních rozhororech vyjátřovali, že možnost sledovat více progromů najednou významně posílí rodinnou sounálživost a citové vrzby. Předseda všech psychojátrů Rodin Buzel doporučoval nákop dělených obrozovek zejména všem rodinám, kde mají hiphopertivní děti.

Vohník a Čudla seděli v objetí na gauči a sládovali své půlky. V Dalasu to zatím vypadalo, že spíš nedalas, zato ve furtbale dávali furt. Vohník měl furtbal rád právě proto, že se v něm pořád něco děje. Třeba jeden pán utíká s mečem doleva (přehodit půlky!), tam si ho vezme jiný pán a utíká s ním zase doprava (přehodit!). Tímto dylinickým tempem uběhne průměrnému trapaslíkovi večer jedna dvě, ani se nestihne začít udit. Uzený trapaslík je hrozná věc, skoro jako dutý.

A tak v běhu běhů s mečem doleva a doprava pozapomněl Vohník na své rozhoršení z toho, jak snadno může přijít ke světovému trapasu takový jelimánek Pobert, se kterým kdysi chodil do šukuly, a pomalu se uklimbával ke spunku.

Pak se staly dvě věci naráz. Hráč s číslem 21 Dejsem Čutál se ocitl v palebné pozici a protagonista Dalasu Frejár Jung se důkladným prozkoumání rozkroku své milé ujistil, že opravdu zatím nikomu nedala, se vší myslitelnou něhou ji odpoutal z vyšetřovacího lůžka a padl jí do náruče. A tak se stalo, že ve stejném okamžiku, kdy Čudla vyronila z každého oka jednu slzu dojetí, Vohník zařval:

„Góóóól!!!“

Čudla opět leknutím upustila ovladař a v domácnosti zavládlo bezvládí. Televrze se nazdařsluh přepnula na dvojku, kde stále ještě neskončil naučný pořád s historykem Trapáskem.

„Ty jsi takovej vůl!“ štkala Čudla a hmatala po láhvi od sleva, aby s ní svého mámbohužela trochu přizabila. Vohník se jejími trapnými výlovy nenechal vyvést z míry a rychle se pokoušel sestavit rozprdlý ovladař, aby stihl přepnout na pogólové juchání. Bohužel nesestavil.

Čudla se rozplkala, už ne dojetím, ale skutečným smutkem, že neuvidí, jak a kde Frejár Jung připraví svou milou o poněmství, a Vohník sakroval a doufal, že se mu podaří zhlédnout aspoň půlnoční zázňam. Ve vzájemné zlosti si vyndali z ladničky další slevo, tentokrát každý svoje.

Na obrozovce mezitím profiser Aljoš Trapásek vykládal, že národní identytytu trapaslíků je potřeba posilovat zejména tím, že si budeme brát dobré příklady z velkých trapasů naší národní mrňulosti. „Vezměte si třeba márodní dívkadlo,“ rozkládal profiser, „to když podpálili, nefungovaly požární hlásiče a hasiči přijeli bez vody. Neuhasili ho, ačkoli přímo kolem ohýnku tekla Vrťava. Domnívám se, že márod s takovouhle mrňulostí musí nést prapor svého trapaslictví hrději než kterýkoli jiný.“

Pan profiser horořil ještě dlouho, ale Vohník a Čudla ho neposlouchali. Seděli na gauči, čuměli do obrozovky, která byla sice rozdvojená, ale na obou půlkách běželo to samé, znechuceně sledovali dvojitého profisera bájet jeho nesrozumitelné inteletualismy a těšili se, až konečně uschnou. Jako první se to povedlo Čudle.

 

Předchozí kapitola | Na obsah Trapaslíků | Další kapitola